Škola v Austrálii #Týden3

Třetí týden je za mnou! Vážně tady čas letí úplně šílenou rychlostí!

Minulý týden se toho zase událo nemálo. Například jsem se navrátila do Noosa National Parku, strávila plno času na pláži, snažila se pilovat své surfovací umění- ne příliš úspěšně-, nahlédla do života obyčejné australské rodiny, zůčastnila se grilování s dramatickou dohrou, podívala se znovu do Brisbane, a hlavě jsme s Mayou čelily ztracení Helen... To je na další týden za velkou louží, nebo několika velkýma loužema, docela pěkná řádka věcí. Ale především jsem konečně započala pravý studijní život. A jak jsem už minule slibovala, tak se tady o tom zkusím trochu víc rozepsat...

Většina studentů začíná každý školní den v 8:35. Ovšem pro můj Year 11 platí takzvaná Period 0- díky ketrý máme ve čtvrtek volno-, takže začínáme už v 7:25. Ale vzhledem k tomu, jak bydlím blízko, vstávám v podobnou dobu jako v Praze.

Všechny hodiny jsou tady namixovaný úplně různě, napříč ročníkem, takže teoreticky chodím na každý předmět s úplně jinýma lidma, podle toho jaký si vybrali předměty. Potom mám teda kmenovou třídu, ve který trávím každý den přesně 10 minut, kdy se dělá docházka a učitel nám během nich řekne veškerý informace pro daný den.

Každá hodina trvá 70 minut a poskládaný za sebou jsou takhle… pro year 11 peroid 0, v 8:35 10 minut v kmenový třídě, pak první hodina, pak velká přestávka, která je určená na oběd- ale pro mě je to teda trochu brzo, takže mám jenom svojí svačinku-, ta trvá asi 45 minut, pak jsou dvě hodiny hned za sebou, přestávka 25 minut- kdy já obědvám-, a pak poslední hodina. Takže konec je v 14:35.

Sice pět hodin denně, čtyři dny v týdnu nezní zrovna jako hodně, ale je to docela náročný.

Upřímně jsem očekávala, že to bude asi trochu jednodušší. Ikdyž hodně záleží na konkrétním předmětu.

Můj úplně největší koncern je jednoznačně, a asi to nikoho nepřekvapí, biologie. Na její první hodině jsem se málem rozbrečela. Protože, jak asi víte, tak biologie nepatří k mým oblíbencům ani v Česku a hned ze začátku mi bylo oznámeno, že mám právě před sebou čvrtletní práci, ve který jsem jednak už týden pozadu, ale hlavně mi na ní tak trochu chybí půl roku učení, který si mám dohnat ve svým volným čase. No, a vzhledem k tomu, že neznám zdaleka ani půlku těch věcí ani česky, natož anglicky, tak to byla skutečně zpráva dne.

Každopádně pro ty, komu jsem řekla, že si tu biologii vyměnim… nestalo se tak a rozhodla jsem se hecnout- napsat nějak ten assassment, pak dodělat tohle čtvrtletí-, a na term 4, kdy bude obří test ze všeho už mě tam nikdo neuvidí.

Další sranda je matika, kde jsem se opět rozhodla možná trochu přecenit své síly a místo toho, abych odešla na lehkou matiku, jsem pěkně zůstala u tý složitý. Prosím, někdo mi vysvětlete, proč to dělám. No a teď, když jsme začali novou látku, o který jsem v životě neslyšela, mi nezbývá než mlátit hlavou do zdi a zkusit to tam nějak vydržet.

Abych ale zase nebyla jenom negativní a na všechno si stěžovala, tak jsou předměty, který mě fakt baví- jako je angličtina, historie nebo byznys. Tam děláme vážně to, co mě baví a zajímá a hlavně takovou formou, která je podle mě super a efektivní.

V každý hodině máme napsat odstavec nebo esej na určitý téma, který jsme začátkem hodiny probírali. A probírat téma znamená, že se vážně všichni můžou zapojit a není to jenom o monologovým výkladu učitele před tabulí.

Další skvělá věc jsou právě učitelé, který jsou hrozně milý a snaží se nás, co nejrychleji, zapojit. Ehm možná jenom paní doktorka se svojí biologií se trochu vymyká. A kdo je taky hrozně přátelskej, jsou všichni australský studenti. Nemám teda bohužel tolik času si s nima povídat, kolik bych si přála, ale už jenom to, jak se pořád všichni usmívaj a ptají se- jak se mám-, je hezký.

Takže abych shrnula svoje první dojmy ze školy v Austrálii. Rozhodně to není úplná brnkačka, a že bych nemusela nic dělat, jak někteří předpovídali, není úplně přesný. Předměty jsou poměrně těžký, ačkoliv není tolik testů jako v Česku, ale známky získáváme spíš jiným způsobem. Hodnocený jsme na základě větších pracích, ketrý jsou zadávaný různě v průběhu čvrtletí. A co se týče testů, na ty je vyhrazenej takzvanej exam week, kterej je takový shrnutí z celýho roku/půlroku/čvrtletí. Takže pokud ten se nevydaří, tak máte trošku problém.

Jinak, aby to nevyznělo, že tady chodím do školy a jinak nedělám vůbec nic, tak nebojte, to bych tu asi dlouho nevydržela. Haha ale jen abych tu vydržela se svým přístupem, že učit se budu maximálně ve škole a mimo ní si budu žít, jako o prázdninách.

Tak vlastně téměř všechny dny jsem odpoledne strávila na pláži a vedla tak svůj stále zdaleka nekončící surfovací boj. Ikdyž jsem si to představovala tak, že po dvou týdnech už budu brázdit vlny jedna báseň a moc bych si přála, abych pozorovala aspoň nějakej znatelnej progres… tak upřímně jsem se podle mě úplně moc neposunula. Hlavně po páteční lekci surfování, ketrá byla fakt příšerná. Bylo nás šíleně moc na malým prostoru, nesměli jsme chodit moc daleko, všichni jsme dostali extrémně velký surfy, který jsou těžký, takže když mi ho vlna někam odnášela, myslela jsem, že mi to utrhne nohu. K tomu ty vlny byly zatím úplně největší, co jsem tady zažila a ještě byla nejstudenější voda. Takže tahle lekce mě vskutku úplně nezaujala.

Ale nene, nic nevzdávám a budu dál padat a sledovat kluky, který už si to narozdíl ode mě, fakt jezdí docela profesiolnálně. Ale pojďme to svézt na to, že zatím stále nemám ideální surf a jsem odkázaná na ježdění buď na moc krátkým nebo čekání, až se někdo z mých německých přátel smiluje a půjčí mi svůj.

O víkendu jsem se rozhodla vzdorovat své únavě a hned v sobotu ráno vyrazit s holkama do Noosa. Bylo to fakt parádní, jely jsme ve skupině devíti holek, všechny internationals. Nejdřív jsem se trochu bála, že jestli to bude výlet typu Italky a já, tak je možná budu muset všechny zabít, protože nevydrží mluvit jenom anglicky. Ale naštěstí to nakonec vůbec nebyl problém, přidaly se ještě dvě Brazilky a bylo to úplně vpohodě.

Když jsme přijely asi po hodinový cestě autobusem, hnedka jsme se vydaly- teda většina z nás, menšina to hnedka zakempila na pláži- do národního parku. Kde jsme udělaly nakonec o dost větší okruh, než bylo původně v plánu, ale bylo to krásný a když jsme pak konečně vrátily do civilizace, užily jsme si oběd tak tisíckrát víc, protože ještě před chvílí nebylo jistý, jestli to vůbec dojdeme.

A potom jsme se už vyvalily na pláži užívaly si zaslouženého odpočinku.

Celý víkend jsme měli zkrácenou večerku na 6 večer, kvůli velkýmu dramatu, který vyvstalo po pátečním grilování. Všichni mezinárodní studenti se svýma hostitelskýma rodinama byli pozváni na grilování na pláži, který organizovala škola. Bylo to super, měli jsme plno dobrýho jídla, dokonce dorty- který byly rozhodně u příležitosti mého svátku, ne ničích narozenin-, a byla to vážně sranda. No, jenže asi v osm, kdy už se pomalu schylovalo ke konci, se velká skupina studentů zvedla a bez rozloučení si to začla mašírovat směrem dál na pláž. Což je samozřejměě proti jednomu z pravidel- být po setmění na pláži či v parku. Takže Maddy, koordinátorka mezinárodních studentů, se jim vydala v patách. No, a co nezpatřila, obří skupinu jiných studentů, kteří zorganizovali party s alkoholem a tak… Takže z toho měli všichni obří problém, kterej dále bude mít své následky.

Já jsem DÍKYBOHU zůstala pěkně, kde jsem byla připravená jet s Helen a Mayou domů. Jako co si budem, ne že bych hodně nepřemýšlela, že se taky zůčastním, ale aspoň vidíme, jaká jsem hodná holčička. Každopádně tyhle pravidla už mě lehce začínají vskutku obtěžovat.

A jak jsme tak s Mayou poslušně čekaly doma, až se Helen vrátí neznámo odkud, neznámo s kým...Neměly jsme připravenou večeři, což se nám snad ještě nikdy nestalo a celý to bylo hodně zvláštní. Nakonec jsme se rozhodly, že si poradíme samy a začaly jsme si připravovat lasagne, který Helen udělala pro případ nouze a zamrazila. V tu chvíli, kdy se nám povedlo málem asi po desáty úplně zničit kuchyň, tím, že neumíme ovládat žádnej ze spotřebičů, který tady jsou, přišla zpráva od Helen, ať dojíme to, co je v lednici. Na což jsme odpověděly, že tam nic není a že děláme lasgne. To Helen evidentně vyděsilo a napsala, že žádný lasagne nemáme, ať dojíme, co je v lednici, a že radši všechno zorganizuje, protože je za chvilinku doma. No, ovšem nastala doba trvající přes tři hodiny, kdy Helen nejen, že nepřijela, ale nebrala telefon a neodepisovala na zprávy. Takže my obě s Mayou vyděšený, že nás zabije, že jsme jí snědly jídlo a zničily kuchyň, jsme se postupně začly bát vůbec o její život. Long story short... v půl dvanáctý Helen přijela s tím, že byla v klubu...

Jo a s těma lasagnema jsme nakonec měly fakt docela problém, ups...

A v neděli nás Helen vzala na výlet do Brisbane na školní festival s celou její rodinou. Hlavní bod celýho dne bylo naše shánění jídla zdarma s Mayou. Ale chtěla bych podotknout, že jsme nakonec uspěly.

Potom jsme jely na návštěvu k Heleniný dceři, kde jsme zůstaly na večeři. Líbilo se mi, jak je tahle dcera se svýma čtyřma synama hrozně aktivní. Ty kluci pořád někde poskakovali, tancovali, skákali, vymýšleli překážkový dráhy a zastavili se jenom, když zasedli ke svýmu iPadu. Ještě k tomu mají dva psy, takže celej jejich obrovskej barák byl takovej hoodně živej. Věc, která se mi ale úplně nelíbí, je, že tady fakt všichni jí hrozně nezdravě a zapíjí to ke každýmu jídlu plechovkou coly.

Většinu času, co jsme strávili v tom domě, se všichni dívali na televizi. A byla jsem přítomná rozhovoru mezi Helen a jejím zeťem, jako vystřiženým z nějakýho americkýho filmu. Dívali se spolu na zápas v australským fotbalu- divnější sport podle mě neexistuje-, a povídali si o tom, jak si Broncos vedou v sezóně.

Dneska to bylo takový hodně informační a zaměřený na systém chodu školy, takže doufám, že jsem zodpověděla většinu otázek s tím spojených.

A příští týden snad přijdu s něčím víc vzrušujícím- třeba že už je ze mě skutečný surfař... haha to spíš asi ne.

Pac a pusu,

Aňa