Tak co ta škola teda? #Týden21

Po čase se opět hlásím s již trochu neaktuálním navazujícím reportem na předchozí týdny. Přihodila se mi totiž taková situace, že mě svou návštěvou poctila má rodina. Což je sice úžasný, ale upřímně to absolutně neprospívá mé blogové ani jiné tvorbě. Takže mám trošku mezeru ve vydávání článků, za což se omlouvám, ale jsem zde a pokusím se dopsat, co jsem s Vámi ještě nestihla sdílet.

Naposledy jsem popisovala všechny ty neskutečný zážitky z Heron Islandu, které mě stále neopouštějí a velmi ráda na to vzpomínám. Ale co se dá dělat, je potřeba se vrátit zpět do reality (, která tady teda není o moc nepříjemnější, že…). A co teda bylo velkým milníkem, je to, že jsem v pátek oficiálně a definitivně ukončila svá veškerá australská středoškolská studia!

Abych to trochu shrnula a uzavřela, mám teď už docela dobrej obrázek o tom, jak to tady ve škole chodí, a ráda se o své poznatky podělím. Pro začátek ale chci varovat, že moje zkušenost je pouze se státní veřejnou školou, což se může od jiných privátních nebo církevních škol dost lišit…

V Austrálii se všechny školy platí, ale samozřejmě se různí to, kolik Vás to školné stojí. Všechny školy, které jsou zapojeny do programu pro mezinárodní studenty, díky kterýmu jsem tady byla já, jsou státní, tudíž pro Australany tou nejdostupnější možností. Abyste se totiž dostali na soukromou školu, nejen, že Vás to stojí mnohonásobně víc, ale co jsem tak pochopila, musíte mít i určitý společenský status.

Nechci teda porovnávat jenom Maroochydore SHS, ještě s Alejí, ale sama nemám moc jinou zkušenost, takže to prosím berte s rezervou.

Chodit tady do školy mi přišlo jako hodě velký lážo plážo a znamenalo to pro mě především čas, kdy jsem sice nemohla být nikde na pláži, ale zároveň to neobnášelo žádný velký úsilí a díky tomu jsem mohla ten čas využít dost často na psaní deníku nebo článků na blog. Ne, že bych v hodinách nic nedělala. Samozřejmě, že ty hodiny byly vyplněný látkou, kterou jsme probírali a různými úkoly, s tím spojenými. Jenže to tempo, podle kterého ostatní australští studenti tyhle věci plní, se s tím, jenž by bylo očekáváno v Česku, nedá dost dobře srovnávat. Proto se mi to zdálo dost jednoduchý a i přesto, že jsme všechno dělali v angličtině, jsem byla se vším obvykle hotová dost rychle. Zároveň nejsou v průběhu roku žádný průběžný testy nebo zkoušky, takže pokud se Vám nic dělat nechce, nikdo Vás za to úplně nemůže nijak postihnout…

Obecně ale všechno to, co jsme se ve škole učili, bylo strašně zajímavý a moc dobře učiteli vykládaný. Všichni ti profesoři úplně překypovali nadšením a zájmem pro ten předmět, což podle mě v Česku bohužel velmi často úplně chybí. Australani sami o sobě jsou moc přátelští, milí a snaží se Vám se vším poradit. No a u všech učitelů, který jsem tady potkala, to platí ještě trojnásob.

Ovšem kámen úrazu tady představují studenti. Protože ti (, z toho, co jsem já poznala,) jsou většinou nemotivovaní, vůbec nejeví zájem o skoro žádný z předmětů, který si sami vybrali, a jejich největším cílem je, nějak projít bez většího úsilí. Což tady není zas tak těžký. Protože zkoušek nebo testů je tady opravdu minimálně, a i přesto, že tu zkoušku neudělají, nějak dál se stejně dostanou

Věcí, která je podle mě na jednu stranu super, ale na druhou možná trochu nevýhoda je to, že množství vykládané látky a čas na její pochopení je diametrálně odlišný než ten v Česku. Podle mě, se tady toho učí klidně tak desetkrát míň, ale zase je na to mnohem víc času, který dovoluje zajít do větší hloubky, a hlavně to vložit do souvislostí. Takže je mnohem větší šance, že to studenty zaujme, bude je bavit to zkoumat dál, a mnohem víc si z toho odnesou a zapamatují. Ale na druhou stranu pak trošku pokulhává takový všeobecný přehled, který se takhle obsáhnout moc nedá.

Takže za mě je tady úžasný přístup učitelů a velmi laxní přístup studentů, kterým to jednoduše prochází. A co se týče množství a způsobu tý látky, si myslím, že ideální by byl prostě nějaký kompromis (, který samozřejmě, uznávám, je šíleně těžký najít,) mezi českým drilem ve stylu – naučit se toho co nejvíc na pondělní test a v úterý už nevědět nic – a australským modelem – probírat jednu věc půl roku, pak o ní napsat esej, a na zbytek se vykašlat…

Když jsem tady zmiňovala tu přátelskost a nadšení učitelů, nesmím vynechat právě to, jak s námi každý z učitelů v mých předmětech oslavil konec školního roku. Vždycky jsme měli minimálně jednu hodinu pojatou jako předprázdninovou rozlučku a zároveň vánoční večírek. Každý ze studentů měl něco málo přinést, ale o hlavní se vždycky postaral učitel, který pro nás připravil obvykle plno jídla a nějakej sváteční program. Možná to zní jako taková blbost, ale mně to přijde jako krásnej důkaz toho, jak učitelé tady v Austrálii, se kterými jsem se já setkala, ohromně řeší to, jaký duch ty jejich hodiny mají a co si z nich studenti můžou odnést.

No a úplnou korunu tomu nasadila moje nejoblíbenější (fakt naprosto nejoblíbenější ze všech, co jsem kdy měla) učitelka na historii. To je taková mladá holka, která se nedávno vdala, při čemž mimochodem všechny nás pozvala na svatbu, jejíž hodiny jsou fakt neskutečně zábavný, zajímavý a propracovaně připravený. V rámci týhle vánoční besídky nám každýmu zvlášť nachystala několik dárků a osobní vzkaz. Plus tam bylo mocmoc dobrý jídlo, což taky zvedá skóre, samozřejmě… Ale to nebylo zdaleka vše. Ona totiž vymyslela, že každý čtvrtletí uspořádá třídní večeři, kde se všichni sejdou, pobaví se a třeba dojde i na to téma, který je aktuálně v hodinách probíraný. A tahle večeře vyšla taky na tenhle poslední týden školy, takže to bylo trochu vánoční a trochu rozlučka s náma, kdo už pak budeme odjíždět pryč. A to bylo taak fajn. Když si představím, že bych šla dobrovolně na večeři s některým ze svých profesorů v Praze, jsem přesvědčená, že by to nedopadlo zrovna dvakrát dobře. Ale tohle bylo tak v pohodě, zábavný a hezký, že to ani není možný. Myslím, že o tom svědčí i to, že ačkoliv účast nebyla vůbec nijak povinná, přišli až na asi jednoho člověka, fakt úplně všichni, což by se v Česku spíš taky nestalo…

Smutná část, která je bohužel v tomhle případě nevyhnutelná, je loučení. Naštěstí s většinou lidí, kteří mi jsou opravdu blízcí, jsem se ještě viděla několikrát i po skončení školy, ale i tohle je akorát důkazem, že mi to tady všechno pomalu končí. Takže ať už šlo o loučení se všema ostatníma spolužákama, učitelema nebo třeba trenérama surfování, vezlo se to na takový smutný, dojemný vlně. Ale zároveň to bylo celý hrozně hezký, protože by mě ani nenapadlo, kolik lidí se se mnou přijde rozloučit, jak moc budou milí, a jak moc mi dojde, jaký obrovský štěstí jsem tady na lidi obecně měla!

No a mimo to, jsem ale dál pokračovala ve svým tak nějak asi obvyklým a normálním životě. Ve středu po škole jsme pořádaly u Grace další ze sleepoverů s osatníma Australankama, přičemž jsme se nejdřív několik hodin poflakovaly u bazénu na plovoucích nafukovacích klokanech a palmách, potom jsme společně vařily mexickou večeři, koukaly na filmy, vyráběly domácí churros, hrály různý hry a celou tu dobu měly nekontrolovatelný záchvaty smíchu. Taky jsme si navzájem vlastně předaly dárky od Secret Santy, což je fakt hrozně hezká tradice a zároveň fajn, že každej dostane pořádnej dárek, ale nestojí Vás to majlant – pořizovat dárky úplně pro každýho. Mě teda strašně bavilo vymýšlet všecky malinký dárky v celým průběhu i pak tvořit a dávat dohromady konečnej dárek pro Kirru, která nakonec, jak se ukázalo měla, snad upřímnou, velkou radost.

V pátek večer mě Helen vzala s sebou na jihoafrický grilování pořádaný jednou z jejích jídelních skupin, jejíž je součástí. A i když jsem tam, co se věkového průměru týče, skutečně nezapadla, to bylo parádní. Jednak tam bylo taky výborný a ojedinělý (jihoafrický překvapivě) jídlo, ale i mimo to, to byl další skvělej zážitek. Poslouchat a povídat si s o něco staršími dospělými, kteří ale do jednoho mají nemálo, co vyprávět, tančit s partou babč na správný vypalovačky v podání roztomilý country kapely a ochutnávat plno nových jídel, bylo super a minimálně super změna od čehokoliv, co dělám normálně. Takže to mě celý vážně potěšilo a moc jsem ocenila, že mi Helen nabídla jít taky.

A zbytek víkendu jsem strávila celej na pláži. V sobotu jsem už od rána surfovala s Marťou z Česka, přičemž pak se k nám postupně přidávaly další holky, až jsme na západ Slunce skončily v pořádně rozrostlý skupince. Tenhle způsob života mi upřímně fakt naprosto bez chybičky vyhovuje. Večer jsme pak s většinou holek spaly u Matilde, daly jsme si spolu večeři, koukaly na film, a zas to bylo děsně hezké.

V neděli jsme se k oceánu vydaly pro změnu zase s Australankama, a už ani nevím, co k tomu mám pořád psát… sluníčko svítilo, vlny se lámaly, narážely na břeh a my se je mezi tím snažily sjíždět, všichni kolem se usmívali a užívali si volného času, který mají tu možnost trávit na tak krásným místě… Ale teda abychom to měli malinko něčím ozvláštněné, když jsem se pak večer vracela domů, najednou se obloha zatáhla úplně do černa, vynořily se mraky, a než jsem se stačila nadát, začal šíleně prudkej liják spojenej s pořádnou blýskavicí. Zprvu jsem se tomu snažila utéct, na což jsem vzhledem k ještě asi půl hodinový cestě před sebou neměla moc šancí, nebo se aspoň schovat někam pod strom. Jenže tady když prší, obvykle se o žádnej lehounkej deštíček nejedná a to se pak představí tropická deštivá bouře v plné své síle. Takže jsem se rozhodla si ji taky pořádně užít a vyběhla jí vstříc. Dotančila jsem sice domů promočená až na kost a hnedka za dveřma ze svých šatiček vyždímala nejmíň tak litr vody, ale i to byla vlastně sranda.

Díky, že jste mi věnovali Váš čas, snad jste se i něco dozvěděli a doufejme, že Vás tu uvidím aspoň ještě u toho příštího, posledního týdne.

S láskou,

Aňa