Sluníčkové dny #Týden19

Dobré ráno všem!

Čas mi utíká před očima, a zdá se mi, že čím dál, tím větší rychlostí. To tady asi opakuju článek od článku, takže se nedivím, že už Vám to asi leze na mozek. Ale věřte mi, že pokaždý, když si sednu k počítači s tím, že je na čase začít psát další příspěvek, protože mám za sebou už další celej týden, nějak tomu nemůžu uvěřit

Čím bych tak dneska mohla začít? Než se dostaneme k posloupnému výčtu toho, co jsem zažila, bych mohla zmínit, že jsem dostala cenu! Ano, čtete naprosto správně. Bohužel to není ani Nobelova cena ani Oscar, ale ocenění za mimořádné studijní výkony. Rozhodně tady svůj velký úspěch nebudu sama nijak degradovat, protože haló, dostala jsem cenu! Ale na druhou stranu, ruku na srdce, přiznejme si, že pokud tady mé studijní úsilí kdokoliv považuje za mimořádné, něco málo to vypovídá o australských standardech, které očividně skutečně nejsou příliš vysoké. Ale na to se nemusíme dvakrát ohlížet a raději pojďme oslavovat, jaká jsem hvězda, aspoň do té doby, než se vrátím do Prahy a tam budu ráda, když mě kdokoliv ocení tím, že mě třeba nevyhodí ze školy.

Určitě se taky nemůžete dočkat pravidelné rubriky zaměřené na zprávy o počasí. S momentálním evropským počasím, Vás to určitě obzvlášť potěší. Tento týden je jasným důkazem, že se opravdu blížíme do parného léta. Teploty se pohybují kolem třiceti stupňů, ovšem na Slunci se vyšplhají rozhodně mnohem výš, což pokud nejste zrovna u moře, nebo jiného zdroje vody, začíná být docela náročný. Jednak není zrovna příjemný v takovým vedru chodit pěšky, což je tady moje jedna z hlavních aktivit, a ani ve škole, pokud nejste v klimatizovaný třídě, to není to nejlepší. Každopádně to nechápejte tak, že bych si jakkoliv stěžovala, spíš naopak. Já si tady teplíčka a sluníčka rozhodně jenom užívám a obzvlášť, když vidím fotky svých přátel a rodiny, nabalených a zakuklených v zimních bundách a čepicích. A další velký bonus je, že, nebudete tomu věřit, ale zkuste aspoň předstírat, mi není při surfování zima! Tím, že celá pláž si vesele dovádí ve vlnách v plavečkách, se nebudeme příliš zabývat, ale představte si, že Aňa v neoprenu se konečně neklepe zimou!

Minule už jsem tady oznámila svůj hlavní cíl toho, co nejvíc času trávit na pláži a se svýma kamarádama. Takže podle toho taky vypadají moje poškolní odpoledne. Buďto se vydám surfovat, což mi stále (prosím, ať to nezakřiknu) přináší plno radosti, protože se mi to teďka poslední dobou docela daří, ačkoliv to hodně záleží na tom, jaký jsou zrovna podmínky.

Taky co nejvíc zařazuju, pokud to jde, procházky po pláži a snažím se vyhnout všem jiným cestám někde po silnici.

V úterý jsem po škole sama zvládla svoji první jízdu školním autobusem. Což se možná nezdá jako úplně velká věc, ale upřímně ten systém tady je dost matoucí. Jela jsem za Grace, která si ten den sama naordinovala jen tak day off, což mimochodem tady není žádná výjimka. Stává se poměrně často, že když se někomu nechce jít do školy, tak prostě nejde. A to Grace to ještě řekla svojí mámě, s čímž by se většina lidí ani neobtěžovala. Takže Grace si odpočívala doma a navigovala mě na dálku, jakým autobusem mám přijet, což jsem teda úspěšně zvládla! A pak jsme společně vyrazily na pláž. Původní plán byl jet na kolech, jenže ty nikdo už pěknou chvíli nepoužíval, takže nebyly zrovna funkční. Tak jsme se rozhodly vzít skejty. Jenže ten detail, že minimálně já na skejtu úplně jezdit neumím, to lehce komplikoval. Nakonec jsme to vyřešily tak, že nás popovezla Gracina máma autem, a my jsme se pak nějak dokodrcaly na pláž v North Shore. Tam jsme obešly celej takovej poloostrov, kterej přes řeku a moře sousedí s Cotton Tree, kudy chodím skoro každej den, a poprvé jsme ho viděla takhle z druhý strany. Tenhle výlet jsme chtěly podniknout ještě s Johannou, než odjela do Německa, ale bohužel na to nedošlo, takže teďka mě tam konečně vzala Grace. I když bylo pořádný horko, tak foukal pěkně silnej vítr a když jsme vylezly na takovej velkej kámen, jsem měla pocit, že mě to odfoukne do Maroochy River, která je údajně plná žraloků. Potom jsme do večera pobyly na dog beach, kde se prohánělo opravdu hódně krásných, ale někdy dost nevychovaných psů.

A zpátky u Grace jsem ještě byla seznámena s jejich sousedem, který mě toužil potkat. Je to takovej starší děda, původem odněkud ze Skandinávie, kterej je úplně zamilovanej do Prahy a z toho, že odtamtud opravdu pocházím, byl naprosto unesen.

Ve středu jsem si ze svého bucket listu odškrtla místní dobrovolničení. Bohužel nebylo úplně možný, abych ho dělala nějak hodně pravidelně, ale aspoň takhle jednorázově jsem se Sarou a Harukou šla. Pomáhaly jsme ve školce, kde jsme jako aktivitu pro děti vymyslely, že budeme obtiskovat jejich ručičky na australskou vlajku. Až na to, že bylo šílený vedro a byly jsme celou dobu venku, to bylo skutečně roztomilé a bavilo mě to. Navíc jsem ráda, že jsem mohla vidět i další takovou věc, jako je australská školka. Není to teda nijak velkej rozdíl než v Česku, ale rozhodně jsem ráda, že mám takovej zážitek.

A odpoledne jsme s Australankama a Sarou šly nejdřív na sedánek nad churros, do kavárny, kde pracuje Mikayla. My se Sarou jsme to pojaly jako oslavu našich čtyř měsíců v Austrálii, přičemž jsme snědly, podle mě, aspoň tak kilo cukru. U toho jsme probíraly plno všech možných nedůležitých holčičích věcí a smály jsme se tak, že si všichni ostatní návštěvníci pravděpodobně raději někam daleko odsedli. Mimochodem jsme řešily Secret Santu, což je jejich každoroční tradice, přičemž si každá z holek vylosuje něčí jméno, a tomu pak dává před Vánocema dárek. A letos se do toho rozhodly zapojit i mě se Sarou. Tyhle dva týdny ještě před finálním předáním dárku, si máme nechávat ve skříňkách takový mini pozornosti, takže především Kirra se snažila za každou cenu vypátrat, kdo obdarovává koho, aby tuhle hru, co není hra, vyhrála. Což vzhledem k tomu, že její Secret Santa jsem já, mi zrovna do karet nehraje.

A po churros jsme se přesunuly do Cotton Tree na pláž, kde my s Mikaylou jsme se i přes zatažené nebe rozhodly vykoupat, protože přeci jen, musím využít každou možnou poslední chvíli, že.

Večer jsem já pak jenom doběhla domů, přehodila si všecky věci a vydala se rychle k Haruce, Arianě a Maddy na přespání. Přespávala tam ještě i Matilde, takže se z toho vyklubala docela velká akce. Haruka uvařila pro nás všechny japonský kari, což bylo geniálně výborný, i přesto, že jsem se tentokrát bohužel nestihla zúčastnit jeho přípravy. A pak jsme se koukaly na film (další, chápete to někdo?!), povídaly a zase povídaly, než jsme šly nakonec spát.

Ráno jsem se s holkama jenom nasnídala a běžela domů, kde jsem si jenom vzala věci a šla jsem ještě ráno plavat. Sice se snažím tady plavat jakž takž pravidelně, ale stoprocentně se tady můj trénink nedá s tím pražským srovnávat a moje dovednosti tak podle mě nemálo upadají. Každopádně vzhledem k tomu, kolik jsem v sobě měla z těch churros ještě cukru, jsem předvedla podle mě na své zdejší poměry docela impozantní výkon.

A později jsem se opět setkala s Australankama, který jsem donutila k dalšímu beach dni. Jako ony nakonec jsou vždycky hrozně rády, ale samy vůbec nejsou zvyklý takhle často chodit ven nebo ještě k tomu na pláž. Takže je docela vtipný, jak ačkoliv já jsem tu ten návštěvník, jim vždycky ukazuju cestu, nebo odpovídám na plno otázek ohledně okolí nebo vůbec pláže. Nakonec jsem si vzala i surf, což byla velká atrakce. Pořád nějak nemůžu pochopit, že když tady někdo bydlí tak tyhle věci skoro vůbec nedělá a nezná. Jako jo, je tady samozřejmě plno lidí, co surfujou a na pláž občas chodí, ale v celý týhle skupině mých nejbližších kamarádek, jsem rozhodně největší beach girl já sama.

V pátek ráno ve škole probíhala velká maturitní ceremonie. Což spočívalo v tom, že se sešly v the Hall již úspěšní po-maturanti, jejich rodiče, většina učitelů a můj (předmaturitní ročník). Pak probíhalo plno proslovů, z nichž pár bylo fakt vtipných, i když některý už trochu míň, následovaly různé kulturní vsuvky, a nakonec to vyvrcholilo předáním maturitních diplomů všem studentům dvanáctého ročníku. Jako bylo to pěkný, možná by to trochu ještě nabylo na zajímavosti, kdybych ty maturanty znala, ale ve finále jsem dost vděčná za takovou podobu maturitních oslav a plesu, jako máme v Praze.

No a odpoledne, po mojí předposlední lekci surfování, jsem honem pospíchala domů. Tam jsem ponechala svoje věci do školy, mokrý plavky a neopren, popadla tašku a rychle se vracela do Maroochydoru na autobus, kterým jsem jela do Noosy. Po hodinové cestě jsem dorazila na Noosa Heads station, kde na mě už čekala Helena. Helena je mámina kamarádka, která momentálně se svýma dětma, Sofií a Davidem, v Noosa bydlí, a rozhodli se, že se mě na víkend ujmou. Takže mě vyzvedla na zastávce, a ještě předtím, než jsme dojely do jejich krásného domu, jsme se zastavily na lookoutu s výhledem na celou Noosu, což při západu Slunce bylo nádherný a dozvěděla jsem se, takhle shora, kam všude se přes víkend v Noose podívám.

Čomorovi mají fakt nádhernej dům ve skvělý lokalitě, odkud je všecko kolem v Noose blizoučko. Ne, že by mi to nějak hodně docházelo přímo u Helen, ale jakmile jsem strávila celej víkend v hezkým domě a takovým domácím pohodlí, mi šíleně došlo, jak mi chybí domov a náš dům, a musím přiznat, že už se na svůj pokojíček dost těším.

Helena se o mě starala fakt krásně. Postupně mi ukázala celou Noosu, při procházkách kolem řeky, po pláži, a tak různě. Sofie i David jsou hrozně fajn, milí a chytří teenageři. Sofie je ve spoustě věcech úplnou kopií Báry, což bylo vtipný pozorovat a možná i díky tomu jsme byly fakt dobrý parťačky. Většinu času s námi strávil Davidův kamarád Jamie, do kterýho jsem se zamilovala, protože přesto, že je mu dvanáct, je to asi nejmilejší a nejchytřejší kluk, co jsem tady v Austrálii za celou dobu potkala.

V pátek večer jela Helena na premiéru do divadla, takže jsem se přidala k Sofiinýmu sleepoveru s její kámoškou Brooke a zároveň jsem si užívala po pěti měsících takovou domácí pohodu.

Co jsem u Čomorových taky uvítala jako příjemnou změnu, je fakt, že se tam vstává docela pozdě a nikam se ráno nespěchá. Takže jsme měli pěkná klidná rána, což mi při mým australským každodenním vstávání mezi šestou a sedmou rozhodně nevadilo. V sobotu mě teda Helena nejdřív vzala na úvodní procházku Noosou, kolem řeky a pláže. Noosa je jedno z mých nejoblíbenějších míst na Sunshine Coastu, tím, jak má krásný okolí, takže jsem byla dosti unešená. Pak jsme se vrátily domů, naobědvaly se, vyzvedly všechny zbylé účastníky a všichni společně vyrazili kajakovat zpátky na Noosa River. Když jsme dorazili, se ovšem dost zatáhlo, a hlavně se rozfoukal pořádnej vítr, takže uřídit kajaky byl na divokých vlnkách docela oříšek. Mimo to, to byla ale fakt sranda. A ke konci jsme měli obrovský štěstí, protože se blížila obří bouřka a slejvák, který se spustil ale přesně v ten moment, kdy jsme všichni nasedli do auta, zabouchli dveře a bezpečně se vraceli domů.

A večer jsme, už skoro po dešti, vyrazili na večeři na hlavní ulici v Noose, do japonský restaurace. Celkově jsme dostali obří horu výbornýho jídla, na kterém jsem si skutečně pochutnala. Byla to kombinace running sushi a normální kuchyně, takže když se to spojilo, jsme hlady opravdu netrpěli.

V neděli jsme, zase po hezkém pomalém ránu, měli v plánu jít na pláž. Zaparkovali jsme u vstupu do národního parku, kterým jsme částečně prošli a zastavili se na pláži v Tea Tree Bay, kde jsme si rozložili kempovací židličky a deky a vběhli do toho nejhezčeji-zbarveného moře. Původně jsme si se Sofií chtěly vzít její surf, ale protože ho ještě nikdo moc nepoužíval, neměl přidělaný ploutvičky, takže jsme ho nakonec nechaly doma. Což se ukázalo jako nakonec dobrá věc, protože vlny nebyly nic moc a k tomu byl hoodně silnej proud. Kterej nás pak odnesl na takovej zákeřnej kámen, kde jsme se obě lehce odřely. Ale jinak to bylo skvělý! Pak jsme pobyli na pláži, dokud se nepřiblížil obrovskej mrak černej jak bota (to jsou přirovnání, co?). To jsme pak všecko sbalili a vrátili se do auta, kde se opět projevilo to nejpřesnější načasování. V ten okamžik, co jsme nasedli, se totiž spustil snad ještě větší liják než předchozí den.

Doma jsme se pozdně naobědvali a vyrazili jsme ještě na vyhlídku do Tewantin National Parku na západ Slunce. To obsahovalo krátkou procházku, při které jsme vyšli na vrcholek hory, odkud je moc hezkej výhled na většinu Sunshine Coastu. Tím, jak bylo těsně po dešti, všechno hrálo mnohem zářivějšíma a živějšíma barvama, než co příroda poslední dobou v extrémním suchu nabízela. Okolí Noosy bylo taky hodně zasažený bushfires, který jsou už teď snad relativně pod kontrolou, ale i tak, zrovna takhle ze shora, bylo vidět, jaký části tím byly zastihnuty.

A po tom, co jsme se pokochali a už skoro zašlo sluníčko, jsme se vrátili domů, a po večeři jsem se už vydala na zpáteční cestu do Maroochydoru.

Celej týden i víkend jsem si moc užila a jsem ráda, že jsem toho zase mohla tolik zažít!

Děkuji za Váš čas a budu se těšit příště!

Mějte se krásně,

Aňa