Poslední #Týden22

annasuchankova@centrum.cz
15. 1. 2020
Minut čtení: 8

Ahoj, ahoj!

Po dloouhé době jsem zpět. A s menší prodlevou způsobenou cestováním, Vánocemi a návratem do Česka se s Vámi až teď jdu podělit o úplně poslední týden čistě mého australského života.

Je upřímně hodně zvláštní sedět před svým počítačem tady, doma, ve svém pražském pokoji, ve svém županu, který jsem na sobě půl roku neměla, a popisovat, co jsem dělala vlastně před malinkou chviličkou, když je to po všech stránkách v těchhle podmínkách už skoro nepředstavitelné.

Nejdřív se i já sama potřebuju uvést trochu do kontextu, tak třeba to pomůže osvěžit představivost i Vám. Nacházíme se na začátku týdne dvacet dva, což znamená úplný konec mého zahraničního studia. Škola už před víkendem sice skončila, ale většina lidí odlítala až právě v průběhu tohle týdne, takže bylo úplně normální ještě o pár dní déle zůstat bydlet se svou hostitelskou rodinou.

Já jsem stále žila spolu s Helen, ale myslím, že jsem tam strávila mimo nocí dohromady za ten týden tak hodinu. Samozřejmě jsem se snažila být co nejvíc venku, vidět se ještě naposledy se všema kamarádama a užívat si okolí.

Pondělí i úterý jsem započala oba dva dny ranním surfováním. Což představovalo donést si surf z domu aspoň na zastávku autobusu, teda půlhodinovou cestu – ráno to šlo relativně fajn, jenomže právě probíhala vlna těch nejteplejších dnů v roce, a kolem poledne se spolu s prknem vracet stejnou cestou už bylo trošku náročnější. Každopádně jsem věděla, že tohle budou moje poslední pořádný surfovací chvíle a chtěla jsem si je za každou cenu co nejvíc užít, s tím, že brzo ráno jsou právě ty nejlepší podmínky. V pondělí mi dělala společnost Marťa, se kterou jsme na sebe v průběhu týdne narazily ještě několikrát, a nakonec jsme se za ty poslední dny fakt hodně skamarádily. No a na úterní session jsem byla domluvená s Luisem, který ovšem zaspal, takže dorazil až když já jsem se po dvou hodinách balila a musela odejít, ale aspoň jsme se ještě rozloučili s tím, že si zasurfujem snad brzy v Evropě.

Úterkem jsem teda já uzavřela svoje samostatný surfování (to jsem ještě nevěděla, že pak v následujících týdnech, až mi přiletí rodina, se ještě několikrát s Bárou, i bez, zase surfovat vydám…) a to tím nejlepším možným způsobem. Ne nadarmo mi při poslední společný večeři holky zvolily jako jednu z nejpoužívanějších hlášek větu „I just had this best wave so far!“, a proto musím říct, že jsem si to, ač sama, strašně užila. Už jsem několikrát říkala, že rána na surfu jsou rozhodně ty nejhezčí, ale samozřejmě ještě když mi to šlo (, což se taky nestávalo vždy, že…). Ze začátku jsem párkrát slítla, protože vlny byly na mě docela velký a silný, ale o to víc jsem měla radost, když jsem pořádně vypozorovala, co mi nejde, a pak jezdila jednu za druhou tak, že jsem na sebe byla po delší době fakt pyšná.

Vzhledem k tomu, že všechny moje mezinárodní kamarádky postupně celý týden odlítaly a byly to jejich úplně poslední dny v Austrálii obecně, každý den jsme měly v plánu navštívit některé z oblíbených míst na Sunshine Coastu. Já jsem sice věděla, že se na všechny ty místa, který mám opravdu ráda stejně ještě dostanu, až je budu ukazovat svojí famílii, ale i tak tohle bylo něco jinýho. Naposledy jsme byly na všech těch místech společně a všechny dohromady. Slíbily jsem si mockrát, že se na tisíc procent ještě někdy uvidíme, s čímž počítám, ale minimálně v Austrálii to bylo na nějakou dobu naposledy. V pondělí jsme se rozloučily s celým Sunshine Coastem ze shora z Mount Coolum, v úterý se naposledy vykoupaly na úplně vylidněný Coolum Beach a ve středu strávily poslední celý den v Noose, což jsme zakončily závěrečnou večeří v Ocean Street. To byla zcela určitě ta nejhezčí večeře za celou dobu. Vzájemně jsme si vyprávěly naše oblíbený vzpomínky, smály se všem příhodám, postupně každý z nás zvolily několik vět nebo vlastností, co ji vystihujou a nakonec se hromadně objaly a nechaly ukápnout poslední slzičky.

Nechci se tady příliš dojímat, protože to fakt nemám ráda, ale je asi na místě aspoň zmínit, že tyhle holky byly pro mě celých pět měsíců těmi úplně nejbližšími lidmi, kteří vynaložili za moji rodinu a kamarády z Prahy tak, že jsem tam byla po celou dobu maximálně šťastná, a i díky nim si to užila tak moc, jak na to doteď a už navždy budu vzpomínat. Nebyl den, kdy bych je neviděla a nic jsme společně nepodnikly, díky čemuž jsem nasbírala tolik zážitků a poznala tolik nových míst, což by bez nich nebyla ani zdaleka taková sranda.

Ve čtvrtek ráno jsme s Merle konečně dostály svému slibu, který jsme si daly snad v prvním týdnu, co jsme se znaly, a to využít jejího přístupu ke kajakům a plavit se po Maroochy River. Přidala se k nám ještě Annika a vytyčily jsme si poměrně optimisticky cíl – obeplout ostrov a za chvíli být zpátky. No, on ten ostrov nevypadal z dálky nijak obří a zároveň nám jaksi nedošlo, že obeplout něco znamená jet po, ale i proti proudu, a že ta řeka velmi blízce sousedí s oceánem, na který jsou naše schopnosti docela krátké. Ostrůvek se nakonec ukázal jako dost velký kus pevniny, ovšem když jsme začaly pochybovat, už přece nedávalo žádný smysl se vracet (protiproud teprve před námi, ha). Naštěstí nás zachránil projíždějící pán na motorovém člunu, co nás aspoň kousíček popovezl zapřažené za jeho loďkou. To nám jistě pomohlo, ale ještě stále zbývala víc jak půlka cesty s tím, že jsme právě narazily na protiproud. Po chvíli jsme zjistily, že je jednodušší jít vedle kajaku a tlačit ho, mělčinou vytvořenou odlivem i uprostřed řeky, před sebou. Do té doby, než nám pod nohama vystartoval evidentně v písku zahrabaný rejnok, na kterýho kdybychom šláply, jsme skončily mrtvý. Takže jsme pak teda proud, neproud, oceán, neoceán naskočily do kajaku a co nejrychleji pádlovaly pryč. Při střídání každou tak minutu jsme se konečně celý vyčerpaný nějak dokolíbaly zpátky.

Trochu jsme se osvěžily a pak jsme vyrážely na piknik do Mudjimba Beach, kde jsme měly rozlučkový piknik se všema holkama, ať už Australankama nebo cizinkama. To bylo taky děsně hezký, protože jsem tam měla právě i svoje australský kamarádky, a tak nějak všechny pohromadě. Plus samozřejmě důležitá položka – byla tam tuna dobrýho, a většinou australsky tématickýho jídla. Po tom, co jsme se pořádně napáply Anzac Cookies, Lamingtons, Mila, Fairy Breadu, Vegemite Shapes, Tim Tams, a plno dalšího (já jen abych nezapomněla, co je vlastně australský jídlo, takže ty názvy klidně přeskočte…), jsme všechny dohromady naposled vběhly do oceánu, kde, ačkoliv byl ten den opravdu hódně studenej, blbly dobrou hodinu, protože podplavat spojený za ruce chcete přece tu nejlepší vlnu, a na tu si holt člověk musí počkat. No a potom přišlo na konečný loučení, opět smutný, ale vzhledem k tomu, že jsme si asi žádná nebyla schopná uvědomit, že už se za pár dní fakt neuvidíme, zároveň takový hezký a vlastně veselý.

A potom mě s Grace vyzvedla její ségra Emily, protože nás a ještě Kirru, brala jejich máma na večeři do Rice Boi ve Wharf. Tam bylo taky nejen výborný jídlo, ale hlavně jsme si ještě víc uvědomovala, jak jsem vděčná, že jsem narazila na takhle skvělý lidi. Gracina rodina mě tam fakt v podstatě adoptovala, mohla jsem se u nich cítit vážně jako doma a celou dobu na mě byli všichni děsně hodní. Promiňte mi ještě jednou ten sentiment, už končím. (Ale uznejte, že je to od nich šíleně hezký!) Takže večeře byla skvělá a když jsme přijely domů, rozhodly jsme se s Grace a Kirrou pro noční plavání. Grace má totiž na zahradě osvětlenej bazén a holky usoudily, že by byl skandál, abych odjela z Austrálie a nezahrála si Marco Polo, což ovšem zní moc basic, takže preferovaly volat místo toho „SLE-PA-BA-BA“. Po asi dvou hodinách pool party, při který jsem si dvakrát narazila hlavou buď do dna nebo do rohu bazénu, velmi šikovná, jsme se klepaly zimou a po horký sprše, zabalení do dek a čajíčku, jsme ještě hrály hry a koukaly na film.

Vzhledem k tomu, že holky všechny odlítaly o den později na školní výlet do Japonska, jsem se musela rozloučit ráno po snídani i s nima. Což mi bylo fakt líto, protože bych je teoreticky i mohla seznámit s Bárou, ale bohužel jsme se přesně míjeli.

Později v pátek jsem byla naposledy (myslím, že nejfrekventovanější slovo v tomhle příspěvku nebude úplně těžký zjistit, ale ono to fakt všechno bylo holt tak nějak naposled…) plavat, ano samozřejmě to mě taky dojalo, achjo… A odpoledne jsem slíbila sejít se s Jendou, což je kluk z Prahy, který byl teďka v Austrálii stejně jako já, akorát bydlel přímo v Brisbane. Seznámila nás ve středu v Noose Marťa, která už teda odletěla, ale právě jsem mu pak nabídla ukázat Sunshine Coast sama. Vzala jsem ho do Point Arkwright, kam se docela blbě dostává, takže jsme to ani nestihly NAPOSLED s holkama a to jsem ani nevěděla, že to nakonec nestihnu ani ukázat rodičům, takže bylo fajn dojet tam ještě takhle. Celý to byla fakt sranda, protože je přece jasný, že si budu víc rozumět s někým z Prahy než z nějaký Příbrami (haha, vtip).

V sobotu ráno jsem se byla rozloučit s úplně posledními přeživšími, než mi taky odjely na letiště, Merle a Aurorou. Ty mě trochu vyděsily svým před-odletovým šílenstvím, ale nakonec jsme to spolu zvládly, spakovaly, naložily a já jim přes okýnka odjíždějícího auta zamávala se slzičkama v očích. Protože od tý chvíle jsem tam zbyla fakt jediná, poslední z naší party. Byl to fakt zvláštní pocit, ale jsem ráda, že jsem pak ještě měla zbytek dne na to, abych si prošla celý nejbližší pobřeží a sama a v klidu se s ním rozloučila – přes Cotton Tree, Maroochydore Beach, Alex jsem došla až na Mooloolabu, odkud jsem se ještě vrátila znovu do Alex. Tam jsem totiž pět měsíců denně vbíhala do oceánu, čtyři se svým vlastním surfem, padala, vstávala a po čase i stála. Brečela, smála se, křičela, bála se, nadávala si, cítila se nejšťastnější, sama na sebe pyšná, ne vždycky dokázala to, co jsem si přála, ale surfovala.

Chvíli jsem tam poseděla v kavárně vedle mýho surf shopu, řekla „see ya later“ a pak se vracela domů za Helen, který jsem nesla na rozloučenou kytku a přání. Jsem hrozně ráda, že ta úplně poslední vzpomínka, kterou si na Helen odvážím je jenom pozitivní. Tohle odpoledne, který jsme spolu strávily, bylo fakt hezký. Na to, že ten týden jsem se v rámci toho domu necítila úplně nejlíp, byla Helen zase vážně moc milá. Jely jsme spolu na nákup, po cestě si povídaly a bylo to takové pěkné. V podvečer jsem si šla, opět, naposledy zaběhat do mé oblíbené části, se kterou bylo třeba se také řádně rozloučit. Přičemž jsem tam narazila na Joriho, s kým mě tohle nečekané rychlé setkání potěšilo a aspoň jsem ještě viděla někoho z mých surfing buddies a nepřišla si, že jsem tam jediná, když všichni odletěli.

Na poslední večeři u Helen přijela ještě její dcera s mužem a dvěma dětma, což bylo fajn, takové ještě víc rodinné, než kdybychom tam byly jen my dvě. A pak už mě čekala velká sranda, a to, si zabalit. Netrvalo to ani tak šíleně dlouho, ale vzhledem k tomu, kolik jsem měla věcí (podle mě tak desetkrát víc, než když jsem přijela), to bylo docela vyčerpávající.

A naprosto definitivně poslední den! V neděli asi v sedm ráno mě Helen s celou rodinou vzala na pláž na BBQ. Sice úplně nesvítilo sluníčko, později začalo i trochu pršet, ale rána na pláži jsou, jak víte, mou slabinou, takže mi to ani nevadilo. S dětma jsme si hráli na břehu a zahrabávali se do písku, než se ugrilovala snídaně. Ještě jsme chvíli poseděli, vrátili se domů, kde jsem se se všema, a samozřejmě s Helen, rozloučila. A pak už mě vyzvedla Bára, která byla tak skvělá a mě i celé mé mění odstěhovala do domu v Sunshine Beach. Po cestě jsme se stavily v Peregian, kde jsme si daly kafe, pobyly na pláži a pak na oběd potkaly ještě Klárku, další plavkyni z Česka s jejím australským klukem. V Peregian se zrovna konal hudební festival, kde jsme pak do večera všichni zůstali, což bylo skvělý oslavení mojí znovunabyté svobody, protože oficiálně jsem byla na Bridging Visách a absolutně mimo veškerou moc školy! No, a nakonec mě Bára odvezla do Sunshine Beach, kde jsme vynosily mých asi pět set švestek, rozloučily se a mě čekal můj rozjímací, bilancovací večer, kdy jsem očekávala noční příjezd své rodiny!