(Né) moc snadno se želva po dně honí #Týden20

Ahoj všichni!

Dneska Vás vítám u docela speciálního dílu, minimálně tedy pro mě. Jak už možná někteří z Vás vědí, měla jsem minulý týden tu skvělou příležitost podívat se na Velký Bariérový Útes! Což bylo moje velký přání a upřímně pořád nejsem schopná si to pořádně uvědomit a zpracovat to asi tak, jak bych měla.

Čím víc času od toho všeho už uplynulo, tím víc mi dochází, co všechno jsem viděla a zažila, a jak moc velký štěstí vlastně mám. Nevykládejte si to ale špatně tak, že tam bych si to snad neužila… To vůbec! Myslím, že to rozhodně pasuju na jeden z nejlepších týdnů ve svým životě, ale zároveň toho bylo tolik, že mi to dotýká postupně až doteď.

A jak to teda všechno bylo?

Já jsem od začátku věděla, že pokud se mi naskytne možnost, v rámci mýho času tady v Austrálii, navštívit Great Barrier Reef, tak pro to udělám maximum.

No, a nakonec jsem si mohla vybírat dokonce ze dvou různých výletů. Ten první se konal už začátkem října a byl to zájezd jenom pro mezinárodní studenty, takže zase taková dovolená jako byl Fraser Island. Obsahovalo to let na Lady Elliot ostrov, což je ten nejjižnější na okraji Útesu. Důvodů, proč jsem si nakonec tenhle nevybrala, bylo víc… Jednak to bylo jenom na tři dny, zahrnující cestu tam i zpátky, takže vlastně jenom jeden celej den, což mi přišlo málo i vzhledem k tomu, že to bylo o asi 150 dolarů dražší než ten druhej výlet.

Takže jak už je asi zřejmé, jsem si po dlouhém rozhodování, porovnávání a čtení všech možných recenzí na obě dvě místa, vybrala Heron. To byl studijní kurz organizovaný školou pro studenty předmětu marine science, kterou já ovšem nemám. Ale protože všichni viděli, že jsem hodně zapálená a odhodlaná jet, mě vzali s sebou i tak. Sice mě hodně lidí odrazovalo, že tam budu muset plnit nějaký úkoly do školy a sbírat data pro marine science assessment, což byl oficiální účel zájezdu. Ale i přesto jsem došla k závěru, že mi to přijde zajímavý, a na dovolenou můžu jet teoreticky kdykoliv, ale do výzkumný stanice se už jen tak nepodívám a minimálně to bude další zkušenost.

To, co byla trochu výzva, byli lidi. Na Lady Elliot jela totiž většina mých kamarádů, a i když mezi Australanama mám plno skvělých kámošů taky, tak z těch lidí, co jeli na Heron, jsem jich moc neznala. Takže z toho jsem byla upřímně trošku nervózní, ale vzala jsem to jako výzvu a možnost poznat další nový lidi…

A vélkým rozhodujícím faktorem bylo to, že Heron se konal až skoro o dva měsíce později, a tím bylo o to větší teplo a moje šance na přežití šnorchlování o to vyšší.

A 20. listopadu nadešel ten den, kdy mi v 1:30 ráno zazvonil budík, vytáhl mě z postele a donutil nasednout do auta, kterým mě Helen odvezla ke škole. Kde už byl přistavěn autobus ready na sedmi-hodinovou cestu na sever do Gladstone. Odtamtud jsme se přesunuli na trajekt, kterým jsme pokračovali ještě další dvě a půl hodiny přímo na Heron Island, což je takovej malinkej ostrůvek, kterej se dá obejít za dvacet minut kolem dokola.

My jsme, jak už jsem předestřela, bydleli po pět dní ve výzkumný stanici, která měla k resortu, což je jediný další možný ubytování na ostrově, hodně daleko. Nebyl to teda žádnej luxus- všechno, přes pokoje s palandama, sdílený koupelny s nedostatkem teplý vody a společnou kuchyň- bylo velmi základní, ale naprosto dostačující. Sami jsme si vařili tím způsobem, že jsme dostali přiděleno kdo, kdy a co bude připravovat a pak jsme to všecko společně snědli. To byla ale vlastně fakt zábava, protože nás to vždycky dělalo víc ve skupince a nebyly to žádný příliš složitý recepty.

Kromě toho areál obsahoval knihovnu, laboratoře a učebny, kde jsme se vždycky po večeři sešli a ostatní pracovali na svých assessmentech a vyhodnocovali data, co přes den nasbírali, zatímco já jsem si prohlížela knihy o rybičkách a snažila se identifikovat, co jsem přes den vlastně viděla.

Co se týče toho výzkumu, kterýho se všichni obávali, to nakonec bylo jedině hrozně zajímavý! Já jsem nic moc dělat nemusela, takže jsem se spíš kochala krajinou, oceánem a vším okolním životem! A zároveň bylo super, že tam byli ti učitelé, kteří Útes studujou a vyučujou o něm už bůhví jak dlouho, takže mi plno věcí ukazovali, vysvětlovali a předávali moc zajímavý informace, o kterých bych normálně neměla ani páru.

Můj denní program začínal každý den asi ve 4:30, pokud mě nevzbudili místní ptáci dřív. To, kolik je na tak malinkým ostrově ptáků, je naprosto neskutečný a věřte mi, že si to nedokážete zdaleka představit. Takže pokud ptáci nejsou zrovna vaši oblíbenci, možná se tady budete cítit jako ve vězení, protože jsou fakt, beze srandy, všude! Obecně v Austrálii se to ptáky jen hemží, ale tohle je opravdu velká kuriozita sama o sobě. No ale hlavní věcí je to, jak jsou nahlas. Přísahám, že jsem neslyšela nikdy předtím žádný zvíře takhle hlasitě celou noc vyřvávat. Máte pocit, že přímo u vaší hlavy brečí najednou tak tři sta miminek se vší vervou. Mě to naštěstí nijak nevadilo a ani nebudilo, ale první noc jsem z toho byla docela vykulená.

Ale teď už zpátky k tomu dennímu programu… Většinu rán jsme se vydali pozorovat východ Slunce. Došli jsme na druhou stranu ostrova do Shark Bay, kterej čelí na východ, což hnedka ukázalo svou velkou výhodu toho, jak je ostrov malinkej. Východy Slunce na pláži se tady staly obecně mou velmi oblíbenou scenérií, co sledovat. A ačkoliv to bylo krásný, protože když se vynoří úplně zářivě červená koule přímo z hladiny oceánu, jen těžko Vás napadne něco hezčího, tak to nebyla ta nejlepší část...

Jak jsem zjistila, tak listopad není výhodným termínem jen kvůli teplejšímu počasí, ale především je to období, kdy želvy kladou svý vejce. Což probíhá tak, že po setmění vylezou z oceánu na pláž, kde si najdou tak padesát metrů od břehu svoje místečko, na kterým si vyhrabou díru, nakladou, znovu zahrabou pískem, a k ránu se vydávají zpět do moře. Zní to docela jednoduše, ale jak jsem pochopila, to je pěkná makačka a při tom, jak jsou želvy ještě k tomu obecně hodně pomalý, to trvá celou noc. Protože přeci jen, naklást sto vajec, asi není úplná sranda.

A my jsme měli to obří štěstí tohle moct pozorovat. Ráno při právě východu Slunce byl zrovna ten čas, kdy svoji práci pomalu dokončovaly a vracely se do svých podvodních domečků. Bylo zajímavý vidět, jak moc byly po tom všem extrémně vyčerpaný. A jak obří jsou. Jak blízko Vám se nachází. Jak se pohybujou. Je strašně těžký tohle popisovat, protože tenhle zážitek absolutně nejsem schopná jakkoliv předat tak, aby způsobil stejný dojem, jakej zanechal na mně. Což mě štve, ale bohužel.

No a většinu zbytku dne jsme v podstatě z velký části prošnorchlovali. Chodili jsme na ranní šnorchlování už v šest ráno, kde ještě v tu dobu bylo možný se potápět v přístavu, hnedka kousíček od tý naší výzkumný stanice. Ten byl potom totiž později od osmi do pěti nepřístupnej, kvůli přijíždějícím lodím. Ale především takhle brzo ráno, nebo pak k večeru, tam bylo plno velkých živočichů, a to šnorchlování bylo fakt kouzelný!

Opět nastává situace, kdy nejsem podle mě zdaleka schopná přenést na Vás ten dojem, jakým to skutečně působilo. Ale, co Vám můžu říct, je, že to bylo naprosto do-ko-na-lý! Kolik jsem viděla zvířat – žraloků, celý hejna rejnoků, nespočet nádherně pestře zbarvených mini rybiček, samotnýho Nema, ryby velký, malý, pomalý, rychlý, barevný, i skoro průhledný, - různých vodních organismů, žijících na dně oceánu nebo přisedlých na korálech, hvězdice a neskutečně moc dalšího. Hlavně sám o sobě ten podvodní svět v podobě těch korálů je úplně překrásnej. Sice je určitě fakt, a ti učitelé to rozhodně potvrzovali, že postupně to všechno barvu a život ztrácí, ale pro mě, jako pro někoho, kdo tohle nikdy neviděl, to bylo úžasný. Sice jsem šnorchlovala už na plno místech, který byly taky moc hezký a úžasně jsem si to užila, ale je pravda, že tohle je něco úplně jinýho. Očekávala jsem, že mě to unese, i jsem měla docela dobrou představu, jak to vypadá, protože fotky, videa a všemožný dokumenty Vám toho napoví hodně, ale že mě to unese až tak, to jsem ani čekat nemohla.

A ještě jednou bych chtěla zmínit želvy. Protože sledovat je klást vejce na pláži je jedna věc. Ale my jsme i to štěstí, je zastihnout ve vodě. A ten důvod, proč to tolik vypichuju je, že šnorchlovat se želvama je něco úplně jinýho než se všema ostatníma rybama. Želvy jsou totiž buďto zalezlý někde na dně, takže se k nim dá jednoduše potápět a prohlídnout si je úplně z blízka. Nebo ta nejlepší je věc je, potkat nějaký plavající. Ony totiž, jak jsou pomalý, a nemají tak moc, jak před Váma utéct, nabízí tu možnost plavat přímo vedle nich, a to pěknou chvíli. Zase ten můj popis asi nezní zas až tak vzrušující, ale věřte mi, že to pro mě jsou ty úplně nejhezčí a nejsilnější vzpomínky z celýho šnorchlování. Nutno podotknout, že já obecně zrovna milovník zvířat rozhodně nejsem, ale ty želvy především mě v průběhu těhle pěti dní úplně uchvátily.

Odpoledne, a někdy i dvakrát denně, jsme pak vyjeli lodí o kousek dál, abychom viděli Útes i ve větší hloubce a z jiných úhlů a míst. Možná by se mohlo zdát, že pět dní šnorchlování je hodně, a časem už to bude nuda, ale úplně pokaždý, to bylo úplně jiný, nový a znovu parádní. Plus ty lodní výlety byly strašná sranda samy o sobě, protože ji vždycky řídil ten stejnej mladej kluk, kterej byl fakt vtipnej a fajn. Takže nám různě i přes odpor učitelů zastavoval, abychom mohli skákat z lodi, jezdil tou nejvyšší rychlostí a obecně asi nedodržoval všecky pravidla, co by měl, ale bylo to super.

Věc, která se mi teda ale dost omrzela bylo navlíkat se čtyřikrát denně do neoprenu, kterej byl většinou mokrej, a ke konci už skutečně nepříjemnej. Plus jsem měla z ploutví už nohy samý puchýř a odřeninu, a brejle se šnorchlem už jsem taky nepotřebovala ani vidět. Každopádně za všechno tohle brzký vstávání, nandávaní všeho potřebnýho vybavení, a studený vody (jako ne úplně, ale samozřejmě mně zima často byla…), to stálo milionkrát, a i proto jsem jedinou snorkeling session nevynechala.

Pobyt ve výzkumné stanici místo resortu pro turisty přinesl své ovoce. Nebo možná spíš naopak, protože z toho mám vlastně doteď hrozně smíšený pocity… Naskytla se mi totiž příležitost být přítomna u pitvy velryby. Což je obecně něco, co mě zrovna by děsně odradilo, ale na druhou stranu je to fakt šíleně zajímavý a fascinující. Asi před dvěma týdny se na břeh vyplavila malá velryby (ne mládě, ale prostě malej druh), kterou nejdřív museli zmrazit, aby ji následně mohli pitvat a zjistit tak, co bylo příčinou smrti… A ta naše učitelka zařídila, že ty, kdo chtěli, se jí tam podařilo dostat přímo do laboratoře. I když bylo všude plno krve, vyndaný střeva a rozřezaný ploutve, byla to vlastně fakt hrozně zajímavá zkušenost, protože vidět velrybí srdce nebo plíce, ať to zní, jak chce morbidně, se mi už asi nikdy nepodaří… Trochu v to i možná doufám. A fotku radši nepřikládám, v případě zájmu mě kontaktujte přímo.

Co se týče lidí, co se mnou na Heronu byli, jsem se jich upřímně ze začátku dost obávala. Protože nás jelo asi třináct, z čehož dvanáct bylo holek. A všechny tyhle holky jsou, jak jsem před odjezdem zjistila, jsou vyhlášený tím, že to jsou takový povýšený mrchy (…můj explicitní překlad), který se s nikým kromě svý skupinky nebaví, a v níž se navzájem neustále pomlouvají. Nikoho z nich jsem neznala nějak hodně dobře, a taky to vypadalo na předodjezdový schůzce, že někoho z mezinárodních studentů mezi sebe nevezmou už ani náhodou. Sice jsem se uklidňovala tím, že je to přece jedno, protože tam jedu hlavně kvůli Útesu, ale příliš nadšená jsem z toho nebyla. Každopádně k mému milému překvapení, se ke mně nikdo nechoval nijak hnusně a s některýma holkama jsem se nakonec sblížila fakt hodně. Ale co musím rozhodně uznat je, že teďka si o tolik víc vážím svých ostatních kamarádů, protože, ačkoliv fakt nechci znít nijak povýšeně teď já sama, co si budem, já taky nejsem zrovna myslitel, ony nepůsobí zrovna tím nejchytřejším dojmem. Jako určitě s nima byla většinou sranda, to jo, ale pět dní v kuse bylo někdy docela náročných… No nic, aspoň teďka pořádně oceňuju svoje kamarády a to, že spolu můžeme vést normální konverzace neobsahující jenom TikTok nebo streaky na Snapchatu. Ale nebudem házet všechny do jednoho pytle, jak už jsem říkala několik z nich je fakt moc fajn a milých!

Ani neumím vyjádřit, jak moc jsem vděčná, že jsem mohla jet a tohle všechno vidět a na vlastní kůži zažít. Takže mami a tati, děkuji převelice.

Bylo to do posledního detailu úžasný a sice mít možnost se sem dostat není pro nás až tak jednoduchý, ale komukoliv tohle můžu jen a jen doporučit!

Mějte se krásně,

Aňa