Ztratila Lucinka bačkorku #Týden5

Takže ahoj všichni!

Dnešní článek měl mít asi tak dvacet tisíc podob. Protože nejdřív bylo všecko perfektní a já jsem plánovala, jak shrnu svůj první měsíc jako sluníčkový prázdninový dobrodružství. Pochlubim se, jak se mi podařilo odevzdat biologickej projekt, konečně mám vlastní surf a už se těším na další čtyři měsíce, který mě tady čekají.

No ale pak se stala vtipná věc- a bohužel ne ta, že by Lucinka ztratila bačkorku-, po který následovaly asi nejhorší tři dny, co jsem kdy zažila. Po čemž, když přišlo na psaní tohohle článku, vypadalo to jako něco mezi depresivním okénkem nějakýho nihilisty a černou kronikou. Věřte mi, že všichni můžeme být hodně rádi, že jsem to nakonec smazala a rozhodla se to přepsat. Hrozně mě potěšila zpráva z minulýho týdne, kdy mi Marlena napsala, jak se jí líbí můj přístup…tak uvidíme, jestli si to po dnešku nerozmyslí.

Každopádně, abych nepředbíhala, pojďme začít hezky od začátku...

Pátý týden jsem začala fakt pěkně- byla jsem po škole plavat, chodila jsem ven se svýma novýma kamarádama, ve škole jsme v úterý měli velkou ceremonii u příležitosti jmenování školních lídrů pro příští rok. Upřímně, mám pocit, že jmenovali lídrem úplně každýho studenta- minimálně v mým ročníku. A vzhledem k tomu, že sem chodí asi patnáct set lidí, tak to bylo docela dlouhý a po chvíli to přestalo být tolik zajímavý. Ale zas na druhou stranu, jsem ráda, že jsem to viděla a nějaký části byli fakt hezký-bylo třeba fakt roztomilý, když všichni na začátku vstali a společně zpívali státní hymnu.

V úterý večer se udál veliký milník a my s Helen jsme jely vyzvednout konečně můj surf! Nevím, jestli jsem to tady už někdy popisovala, každopádně jsem si koupila second hand surf od jiný hostitelský rodiny, kterým tam zůstal po jedný brazilce, která ho nestihla prodat. A dali mi ho za fakt supr cenu, akorát jsem ještě musela počkat, než mu nějakej Helenin kamarád zadělá takovou malinkou díru, která by podle Helen byla stěžejním problémem. No, ale konečně bylo všechno hotový a my jsme si ho mohly vyzvednout. A fakt jsem z toho děsně nadšená! Zapomněla jsem, jak je vlastně hezkej, takže jsem měla ještě větší radost nakonec.

Ve čtvrtek jsem ho dopravila na pláž, kde ho budu i skladovat, což teda byla upřímně docela výzva, protože jsem s ním v ruce musela kráčet čtyřicet minut na zastávku, při čemž se docela pronesl. Takže když jsem tam došla, kde jsem se setkala s klukama, jsem ten surf na ně tak trochu hodila, ať už to vezmou, že už mi to fakt stačí. No, ale pak jsem si pořídila svůj první vlastní vosk, a když jsme ty surfy společně voskovaly, tak jsem se cítila, jako skutečná surfařka… Dokud byste mě neviděli v oceánu, nepoznali byste rozdíl.

A panebože, fakt to bylo skvělý. Konečněě jsem měla surf ve správný velikosti- ani velkej ani malej, ani nepodkluzoval, takže jsem si dokázala fakt řádně stoupnout a po měsíci to byl pocit k nezaplacení. Plánoval jsem si, jak odteď budu ve vlnách denně, od rána do večera. No ale počkejme si, co si na mě australské počasí zase vymyslelo…

Každopádně, když už jsme u toho čtvrtku… 8.8. to byl přesně měsíc, od doby, co jsem poprvé překročila australské hranice. Což byl důvod k oslavě. Měla jsem před sebou fakt supr den, ještě k tomu den volna. Ráno jsem si dala Heleninu vyhlášenou (jedinou)) snídani, šla jsem běhat, pak jsme se vypravila na pláž- kam jsem teda odtáhla ten surf, kterej jsem uložila v obchodě, kde si je necháváme a šla jsem další asi půlhodinovou procházkou podél pláže na sraz s holkama, se kterýma jsem šla na oslavný brunch… nakonec teda spíš oběd. Šly jsme do děsně hezkýho místa, kde je vedle sebe několik restaurací, kaváren a bister. Všechno vypadá děsně pěkně, roztomile a hipstersky. Akorát jsem byla hodně zmatená z cen, kolik tam jídla stojí. Protože, buď bylo všechno šíleně drahý anebo na místní poměry hrozně levný. A nic mezi tím.

Po jídle jsme šly zpátky na pláž, kde jsem se setkala s klukama a poprvé surfovala na tom novým prkně. A to, jak už jsem říkala, bylo fakt pa-rá-dní. Po surfování, jsme ještě byli nějakou dobu byli na pláži (samozřejmě konče západem Slunce, protože pak je to proti pravidlům). A potom jsem se sešla s Mayou a společně jsme šly domů, kde jsme si daly večeři a protože Helen ještě nebyla doma, jsme si vrámci hostiny připravily i naší specialitu v podobě rajčat, sýru a pepře. Měsíc za mnou a snad plno srandy ještě přede mnou!

V pátek jsem odevzdala finální verzi svýho biologickýho projektu, volejme sláva! Odpolední lekce surfování se jevila, jako ideální, protože bylo fakt teplo… No, ovšem, jak už jsem zmiňovala, australské počasí má vskutku smysl pro humor a připravilo si na nás vtípek vskutku k popukání… Nebyly skoro žádný vlny, což pak sice znamená postavit se na surf o hodně jednodušším, ale celkově ten zážitek je fakt o dost menší. Ovšem když zpětně porovnáme páteční podmínky s tím, co následovalo nadcházející dny, bylo to docela vlnobití.

A plány na páteční večer jsem měla zase velmi pěkné, šly jsme s holkama na pláž, kde jsme chtěly pozorovat západ Slunce a pak jsme měly jít a večeři. No ale co se nestalo.

Vůůbec pořád nechápu, jak se mi to povedlo, ale když jsme se usadily na pláži, zjistila jsem, že postrádám peněženku. Nejdřív jsem se snažila zachovat chladou hlavou, všude se podívat a zůstat v klidu. Jenže jsem tu peněženku vážně neměla. Abych to zkrátila, protože asi nechcete nikdo slyšet, jak jsem začla hysterčit, kam všude jsem se vrátila, kde všude jsem hledala, a tak dál. Jo ale mimochodem uprostřed toho všeho jsem skrz slzičky viděla delfíní rodu plavat přímo podél pláže.

Zpětně si myslím, že se to stalo z toho důvodu, abych si uvědomila, že ikdyž se něco takovýho stane, pořád vlastně o nic nejde. Pokud je všechno důležitý v pohodě. Sice mi přišlo děsně nefér, že se to stalo zrovna mně, protože si dávám na všechny tyhle věci až přehnanej pozor (evidentně přehnanej rozhodně ne).

No a vzhledem k tomu, jak to nakonec všechno dopadlo- šťastným koncem- je jednodušší o tom mluvit už v pohodě a s nadhledem. Ale upřímně, zažila jsem fakt asi ty nejhorší tři dny v celým svým životě. Fakt jsem se cítila úplně příšerně, v noci jsem nemohla spát, přes den jsem neměla vůbec žádnou energii a emočně jsem byla úplně šíleně vyčerpaná.

Každopádněě, dneska můžu říct, že díkybohu jsou tyhle tři temné dny za mnou! V pondělí mě ve škole čekala zpráva, že se peněženka našla a můžu si jí po škole vesele vyzvednout.

Ještě bych chtěla vyzdvihnout a poděkovat všeem, kteří mě v této době podporovali- počínaje Mayou-, která byla celou dobu se mnou, ještě v pátek za mě zaplatila večeři a fakt byla úžasná- a Helen až po celou mojí rodinu. Vážně pro mě jakákoliv podpora hrozně moc znamenala, ačkoliv nejlíp mi stejně pomohla Helenina opilá kamarádka, která mě naučila používat BAGGA (=sakra, hergot, do prkýnka), takže už je ze mě opravdová Australanka.

Ale i přes všechno jsem o víkendu dělala plno supr věcí. V sobotu jsme šli na pláž a měli jsme v plánu celý den surfovat. Akorát, že, jak už jsem zmiňovala výše, nebyly absolutně žádný vlny. Takže jsme tak hodinu trénovali naskakování na surf bez vln a zbytek času jsme strávili na pláži, což bylo nakonec taky fajn. A pak jsem šla dlouhou procházku při západu Slunce po pláži a pak domů.

V neděli ráno jsem šla běhat a od jedenácti jsme šli hrát tenis. Tentokrát jsme byli čtyři, takže jsme mohli hrát pořádnou čtyřhru a zase to bylo fakt parádní. Tenis hrajeme na kurtech v resortu, kde bydlí jedna z Němek a nemají tam jenom tenisový kurty, ale i třeba bazén. Takže po tenisu jsme strávily celý odpoledne v bazénu nebo spíš vířivce, jedly meloun, pozorovaly racky a bylo to fakt děsně fajn.

Takže! Původně měl tenhle článek být speciální, protože mi přišlo, že se toho už zas tolik novýho dít nebude, a hlavně se pokusim shrnout celkový moje dojmy pocity za první měsíc. Ale nakonec nejsilnější zážitek a myšlenka, kterou si z celýho týdne odnáším je- že takový věci jako, že ztratím peněženku se stávaj. A možná všechno skončí úplně dobře a i kdyby ne, tak tyhle věci ve finále vůbec důležitý nejsou.

Díky za Váš čas strávený čtením. Doufám, že příště už přinesu jenom dobré zprávy a nové zážitky.

Mějte se krásně!

Pusu,

Aňa