Zpátky do lavic! #Týden14

Čus bus!

Vítám Vás u prvního poprázdninového příspěvku. Je to kruté, ale už jsem zase zpátky ve škole. A jaký to je? Asi takhle, v porovnání se školou v Praze je to fakt vtip. Při představě, co všechno mě čeká v lednu, z toho začínám cítit lehkou nervozitu. Ale na druhou stranu, abych se přiznala, tak to zatím úspěšně přecházím a těmhle myšlenkám na leden se vyhýbám obloukem. Takže jo, ta škola tady je jiná. Co se týče učení, tak se může zdát rozhodně lehčí oproti tomu, na co jsem zvyklá. Ale to, co mě teď nebezpečně brzy čeká je exam week. A z toho jsem taky dost nervózní. Sice můj přístup ke škole je tady obecně takovej, že se odmítám učit ve svým volným čase, což mi přináší super zážitky a kvalitně strávený čas, ale aby se mi to nevymstilo… Protože přeci jenom jsem neudělala tu (teď ji považuji za velmi chytrou) věc, že bych si vyměnila všechny předměty tak, abych skoro žádný zkoušky neměla a do školy nemusela dělat vůbec nic. Většina lidí si totiž po prvním termu vzala předměty jako hospitalities, turismus, sport, nebo drama, a teď jsou vysmátý. Ale já jsem se rozhodla nebýt zbabělec (proč proboha?) a teď mě čekají dost nepříjemné tři týdny.

Další velkou věcí je, že Maya už definitivně odjela. A už i teďka se mi po ní fakt stýská. Přišla jsem tady o svého nejbližšího parťáka ve všem, co se Helen týká, a obecně bylo strašně skvělý, že tady Maya byla. Chybí mi naše společné cesty domů, kdy jsme se vášnivě bavily úplně o všem, co by Vás mohlo napadnout. Naše nekončící konverzace o tom, jaký jsou naše vysněný svatební šaty, o globálním oteplování, jak nás ovlivňuje a jak s ním bojovat, o tom, jak by se změnil náš život, kdybychom najednou otěhotněly, o válce v Sýrii nebo o tom, jak je dobře, že jsme v Austrálii, protože tady kluci nenosí dlouhý džíny, který jim vůbec nesluší…

Předtím, než Maya ve středu ráno odletěla, měla v úterý po škole, do který už, potvora, nemusela chodit, rozlučkovej piknik na pláži. Přišli tam všichni její, jak australský, tak mezinárodní kamarádi, jedlo se hodně jídla, hodně se smálo, povídalo, ale i brečelo, takže věřím, že si to Maya se vším všudy užila. A ještě ten večer nás Helen pak vzala obě na večeři u příležitosti Mayinýho posledního večera. Ale ta poměrně dost zvláštní věc je ta, že Helen se poslední dobou k Maye chovala dost hnusně. Už jsme si obě zvykly na to, že ačkoliv Helen vypadá naštvaně a nepříjemně, nemá smysl si to nějak brát. Ale řekla bych, že aspoň dva poslední dny, by se mohla snažit být milá. Ale z nějakého důvodu absolutně ne, a především u tý večeře byla celou dobu dost zvláštní atmosféra. Ale k čemu to aspoň přispělo je to, že se pak Maya skutečně ještě víc těšila, že už jede domů a bude vesele žít se svojí rodinou bez Heleniných nálad a problémů. Což mi pak potvrdila už z Německa, když mi vyprávěla, jak se cítí najednou svobodně, protože může kdykoliv otevřít lednici a volně se pohybovat po kuchyni.

No a od tý doby, co tady Maya není, s Helen vycházíme fakt dobře. Už to tak bylo i o prázdninách, když byla Maya na cestách, ale i jak odjela, tak si žijeme zase dost spokojeně. Třeba hnedka ve středu, v den, co Maya odjela, jsem se po škole a pak po surfování potkala s Helen a Penny u skate parku a šly jsme společně na zápoado-sluneční procházku podél pláže. Penny je Helenina nejlepší kámoška a naše sousedka, která je ale fakt super. Je sice taky trochu praštěná, taková správná babča od rány, ale fakt mě vlastě baví si s ní povídat a smát se. A asi největší rozdíl oproti Helen je ten, že se Penny fakt zajímá a baví ji si jak povídat, tak ale i poslouchat, co já říkám.

Vzhledem k tomu, že začalo nový čtvrtletí a pár mezinárodních studentů odjelo, nám ale i přibyli dva noví účastníci. Kluk z Holandska, do kterýho jsme všechny holky vkládaly velký naděje, ale nakonec ačkoliv je fakt milej a v pohodě, tak nejvíc se mi na něm líbí asi jeho jméno – Joost – a to, jak ho nikdo neumí vyslovit. A pak Matilde, Italka, která je naopak zase typicky italsky krásná, aniž bychom teda víc hezkejch holek potřebovali… No a Matilde jednak bydlí v rodině po Julianovi, která nemá zrovna tu nejlepší lokaci, protože bydlí v Bli Bli, a zároveň jídlo, který vaří, je už tak nějak takovej všeobecnej vtip. Julian mi vždycky ukazoval fotky nějaký večeře s otázkou „Hádej, co to je…“, na což jsem odpověděla, že třeba brokolice, a nakonec se z toho vyklubalo ale například kuře…

No a mimo to, jakou má Matilde rodinu, jsme se rozhodly ji vzít její první volnej čtvrtek na celý den na výlet, abychom jí ukázaly, jaký je to tady supr… Ale to, co se z toho dne nakonec vyklubalo, byl spíš den, který nemá obdoby… Ono se tady totiž dost měnilo celej týden počasí a zrovna ve čtvrtek mělo nějakou vtipnou náladu. Sice jsme měly pláž v Marcoole (další ze seznamu) celou pro sebe, ale po pár hodinách jsme se už rozhodly, že dál to asi nemá cenu, protože foukal šílenej vítr a Slunce zrovna nešajnilo. Pak jsme se odtamtud přesouvaly k Mount Coolum, při čemž nám před nosem ujel autobus, takže jsme se pěkně prošly po silnici, a nakonec jsme se asi desetkrát ztratily. Ale přes všechno jsme se dostaly pod Mount Coolum, což bylo hlavní. V plánu bylo z něj vidět západ Slunce, ovšem, když jsme vyšplhaly na vrchol, zjistily jsme, že západ Slunce se kvůli úplně šedýmu nebi nekoná. To by bylo ale ještě v pohodě, protože aspoň výhled byl pěknej. Ale během asi minuty se najednou z čista, jasna spustil šílenej liják a vzhledem k tomu, že jsme tam šly na ten západ Slunce, se okamžitě setmělo tak, že nebylo vidět na krok. A připomínám, že jsme byly stále na vrcholku druhého největšího kamene na světě. Takže nejen cesta dolů byla zajímavá, pak nás ještě celý promočený čekala jízda v autě pro pět lidí asi v deseti, protože Annika, která je Australanka, chytře zavolala svýmu tátovi, jestli by jí přijel vyzvednout, a ten nás ostatní pak díkybohu aspoň odvezl na zastávku. Takže asi takhle jsme ukázaly Matilde, jak život na Sunshine Coastu může být taky velký dobrodružství.

Dlouho jsem se s Vámi nepodělila o surfovací up-date. Tenhle týden to vlastně bylo ale, co se surfování týče, fakt fajn… Pokud zrovna nebyla bouřka nebo nepršelo, což jsem pak radši vůbec nešla, protože, jak jsem zmiňovala posledně, mám pořádnej respekt z oceánu jako takovýho, natož ještě když se přidá další živel. Ale ve dny, kdy jsem byla, byly ideální, spíš menší vlny, na kterých mě to fakt bavilo. Ovšem jedna negativní část se k surfování vlastně taky pojí… V pátek jsme měli klasicky lekci surfování, kde nám sice pokaždý půjčujou neopreny, ale protože já mám svůj vlastní, si obvykle nosím ten. Jenže tentokrát jsem si ho výjimečně nechala v Alex, kde skladuju i surf, a zrovna při té příležitosti se milí páni instruktoři rozhodli, že nás je moc a už vlastně neopreny ani nepotřebujeme, takže je nikomu nepůjčí, ačkoliv tam byly vyskládaný v autě. Většina kluků, což jsou ti, se kterýma chodím já surfovat, svoje neopreny měli, takže jediný, komu pak scházely, byly holky. A nutno podotknout, že zrovna v pátek celej den byla fakt zima, zataženo a střídavě pršelo. Takže já jsem se hodně zapáleně pohádala se všema, s kým bylo možný, ale bohužel bez jakýhokoli výsledku. Nebo vlastně s takovým výsledkem, že mi učitel řekl, že pokud by mi byla zima, můžu klidně jít ven (hm, díky moc). Každopádně, přesto, že jsem měla na sobě sportovní šortky, který nosím pod sukni od uniformy a přes plavky takový triko, který obvykle nosíme přes neopren, mi byla fakt strašná zima. A taky proto, že jsem neměla ten neopren, jsem si netroufla jít dozadu na širý oceán kvůli tomu, že i přes neopren jsem vždycky dost omlácená. To ale nakonec dost přispělo mému sebevědomí, protože jsem zůstala jako většina lidí na těch zlomených vlnách, kde jsem se cítila jako profík. (Což tak obvykle opravdu není.) No a s vidinou toho, že si pak večer dám za odměnu veganskej burger a batátový hranUlky, jsem tam pak vydržela celou dobu. Akorát, když jsem pak sprintovala po pláži ven, se co nejrychleji převlíct, a lidi na mě volali, jestli mi náhodou je zima, jsme myslela, že někoho zabiju.

V sobotu, ještě při mém ranním běhu, bylo fakt hezky, docela teplo, svítilo Slunce… a jakmile jsem se vrátila domů, začlo tak pršet a spustila se taková bouřka, že jsem se fakt bála o střechu nad svojí hlavou, nebo spíš o svůj holý život. To počasí bylo tenhle týden skutečně kreativní. Ale nakonec i přes takovýto nečas, jsem měla super den. Nejdřív jsme šly s Bárou na kafe do kavárny, kolem který už přes tři měsíce každý den běhám a jenom slintám nad avokádovýma chlebama, lívancema nebo french toastama. Potom jsem se poprvé potkala s Bářinou spolubydlící a společně jsme šly nakupovat, protože bylo fakt hnusně. Večer měla přijít Ariana s Harukou k nám na večeři a movie night, a jelikož už se vyčasilo, tak jsem je vzala na procházku do mojí asi úplně nejoblíbenější části, minimálně v Maroochydoru, ale rozhodně obsazuje i jedno z předních míst na celým Sunshine Coastu. Pak nás čekala asi dvouhodinová večeře s Helen a její další kamarádkou Riou, která je, na rozdíl od Penny, Heleninou horší verzí. A to bylo fakt za trest… Helen totiž zrušila všechny svoje plány na celý den, aby uklízela a vařila, protože se vyděsila představy, že by kdokoliv přišel do jejího domu, aniž by tam byla. I přesto, že jsem jí asi stokrát řekla, že to můžu zrušit, pokud se jí to nehodí. Ale ten výsledek byl, že pak byla Helen celý den nepříjemná a obzvlášť u tý večeře… Ariana si už na Helen ale taky začíná docela zvykat, takže jsme pak stejně u A Star Is Born měly fajn večer.

A nakonec neděle… Vyrazila jsem opět na ranní surf, což je fakt jednoznačně nejlepší! A jak jsem říkala, jsme měla, co se surfování týče, dobrej týden, takže to bylo skvělý. A potom jsme vyrazily vyšplhat na další horu, jelikož Mount Coolum nám evidentně nestačil. Ale Mount Ngungun v Glass House Mountains, nedaleko odsud, reputaci naštěstí napravil. Výhled byl krásnej a po tom, co jsme zdolaly ten výšlap (, kterej mimochodem, v porovnání s nějakou celodenní alpskou túrou, byl úplně směšnej, ale dal nám dost zabrat,) jsme se tam napiknikovaly opravdovým chlebem, ketrej jsem dostala od Báry. A měli byste vidět, jak Češka, Němky a Italky, po třech měsících v Austrálii, uctívají pravý chléb.

A to by bylo pro dnešek, a vlastně celý minulý týden, vše!

Pac a pusu,

AŇA