Zabydleno! #Týden4

Ahoj všichni!

Hrozně to letí a já mám pocit, že už jsem se tady docela zabydlela, jsem tu víc doma a už nejsem ze všeho tolik vyjukaná.

Takže co jsem tady tenhle čtvrtej týden dělala?

V úterý se ve škole konal athletics carnival. Je to jeden z mála dnů, kdy se do školy nenosí uniforma, ale sportovní oblečení v barvě vašeho týmu. Celá škola byla rozdělená do čtyř “domů”, ketrý ve všech disciplínách soutěžily proti sobě. Bylo to něco jako koleje v Bradavicích v Harrym Potterovi. Já jsem patřila do čerevnýho Palmer House, kterej prej každoročně prohrává, ale- přisuď meto tomu, že jsem se zúčastnila já- letos jsme byli druhý.

Kromě ranního nástupu a slavnostního zahájení, a potom odpoledního vyhlášení výsledků a naopak slavnostního ukončení, nebyl žádnej organizovanej program. Každý se mohl zúčastnit jakýchkoliv aktivit a disciplín chtěl, ale musel si sám pohlídat, v kolik a kde se přesně co odehrává, protože, jak už jsme párkrát zmiňovala, tak areál školy je obří. Takže se mě třeba stalo, že jsem prošvihla 800m běh.

Ikdyž účast není nijak povinná, já jsem usoudila, že mít takovejhle zážitek je fajn, takže jsem nakonec závodila ve 100m. A pozor, pozor! Báro (doufam, že poctivě čteš), buď na mě pyšná, protože tvoje sista dokonce postoupila do finále! Díky tomu, jakej jsem předvedla neskutečnej výkon! No ale bohužel jsem si už nezvládla vošéfovat, kdy to finále je, takže se mi ho podařilo prošvihnout a moje atletická kariéra skončila stejně rychle jako začala…

Další věc, která se mi za poslední týden přihodila a chtěla bych se o ní podělit, se udála, když jsem byla plavat. Po tom, co jsem skončila svůj trénink, se mě nějaká holka, tak o pět let starší, zeptala, jestli plavu nějak profesionálně. Tak jsem jí začla říkat, že hmm noo, jakoby spíš nee, a hlavě, že nejsem ani odsud. Ptala se, odkud teda jsem, na což jsem odpověděla, že z Česka. Což vedlo k takovýmu nevěřícímu pohledu, se kterým se tady setkávám skoro pokaždý, protože většina lidí minimálně ze začátku netuší, o čem mluvím. Takže jsem se chystala začít vysvětlovat, že je to v Evropě, vedle Německa… Ale než jsem to stihla, tahle holka na mě spustila česky, že ona je taky Češka. Takže můj šok byl fakt neskutečnej. Povídaly jsme si asi dvacet minut, při kterých jsem v tom bazenů pořádně promrzla, ale bylo to parádní a děsně zajímavý. Ne, že bych očekávala, že tady nějaký Čechy vůbec potkám a ani nemůžu úplně říct, že by mi čeština nějka zvlášť chyběla, protože už jenom přes facetime volání ji používám docela hodně. Ale tím, že všichni ostatní mezinárodní studenti tady mluví svýma rodnýma jazykama téměř nepřetržitě, tak to byo fakt hustý s někým tady mluvit česky. Tahle holka se jmenuje Lucka a studuje tady něco jako vysokou už dva roky a měla by ještě pokračovat, ale už se rozhodla, že má dost a za pár týdnů odjíždí na měsíc a půl na Zéland a pak už se na trvalo varcí domů. Tomu upřímně fakt naprosto rozumím, protože být tady dva roky je fakt extrémně hodně… ale o tom bych se chtěla trochu víc rozepsat v některým z příštích článků.

Co se týče počasí, tak jsme teďka měli přes týden ne zrovna ideální podmínky. Ne, že by byla kdovíjaká zima, ale spíš bylo hodně zataženo, foukal vítr a občas i trochu pršelo- teda spíš pršelo pořádně a pěkně prudce, ale vždycky jenom chvilinku. A ačkoliv mně se to vlastě hrozně líbí, protože pohled na oceán pak vypadá tak tajemně a dramaticky- bílej písek, modrý moře a nad tím šedý až černý nebe. Ale s tím se bohužel pojí velmi nepříznivé podmínky na surfování. Voda byla zatím asi nejstudenější, ale hlavně foukal šíleně silnej vítr, kterej to ještě ochlazoval a hlavně zvedal obrovský vlny, který ale narážely na břeh úplně nekontrolovatelně. Takže když jsem se snažila surfovat, tak se mnou ty vlny pěkně mlátily a nebylo to úplně nejpříjemnější. Ve čtvrtek jsme přijeli na pláž, vzali si prkna, oblíkli se do neoprenů a vydali se vstříc oceánu. Ale jednak jsem tam ani pořádně nemohla dojít, jakej foukal vítr a hlavně nám pak došlo, že je jednak exrémní odliv a vlny nevypadají zrovna sjízdně. Takže jsme to zase otočili a vrátili se raději zpátky.

Ale naopak ve čtvrtek, kdy jsme měli lekci surfování ve škole, na kterou jsem se upřímně moc netěšila, protože minule to vypadalo jako taková apokalypsa, během který vzduchem lítaly surfy, mlátily lidi do hlavy a sjet vlnu znamenalo nabourat přitom do minimálně pěti lidí. Takže jsem jednak nebyla úplně natěšená a hlavně byla v pátek fakt šílená zima a ve škole začlo ještě hrozně pršet. Ale k mému překvapení to byo parádní! Fakt jsem si to strašně užila, za celou dobu mi ve vodě nebyla vůbec zima, což se snad ještě nikdy nestalo. Držela jsem se celou dobu na kraji, takže se mi nikdo nepletl do cesty a když už kolem mě bylo příliš lidí, tak jsem to prostě obešla a našla si svůj spot zase na úplným kraji. Ve vodě sice začalo pršet na chvíli, ale jedinou změnou, kterou to přineslo, byla duha, která se nad oceánem objevila. A koonečně jsem měla pocit, že se v tom zlepšuju, takže už se děsně těším na svý vlastní prkno a to to pak teprve začne!

V pátek jsem ještě vyzkoušela hodiny tancování. Byly jsme s Arianou na lekci contemporary a hip-hopu. A bylo to fajn, fakt nás to bavilo. Ale vzhledem k tomu, kolik to stojí peněz, jsem se rozhodla, že zůstanu u běhání, plavání, surfování.

Víkend jsem měla docela dost akční, takže teďka z něj pociťuju především únavu, ale snad s emi podaří se někd vyspat a pak budu moct už jenom vesele vzpomínat, jaký to bylo skvělý.

V sobotu dopoledne jsme šly s Johannou a Merle hrát tenis. Merle má tam, kde bydlí vlastní tenisovej kurt, takže jsme nemusely nic platit, což vzhledem k tomu, jak jsem očekávala, že budu hrát, bylo dost příhodné. Ale pozor, pozor po druhé… vážně nám to šlo! Nejdřív jsem si fakt myslela, že to bude děsně trapný, protože ony obě tenis fakt závodně hrajou a já nebudu schopná se ani strefit do míčku. Ale nakonec jsme hrály hodinu a půl a vážně jsme hrály, takže z toho mám děsnou radost a rozhodně jsme nebyly naposled.

Pak jsme šly společně na oběd, po kterým jsem šla ven s dvěma Australankama. Ne, že bych si neužívala čas s Němceme, Italama nebo kýmkoliv jiným, ale z nějakýho důvodu mi to přijde děsně cool, mít konečně australský kamarády.

Večer jsme byly ještě na trochu vzdálenější pláži (proboha, byly jsme večer na plažiii, jestli mě pošlou domů, tak se nedivte), na který jsem předtím ještě nebyla. Jela jsem tam, protože blízko odtamtud bydlí Alexa, se kterou jsem pak šla na Buderim Street Party. A bylo to tam fakt krásný, ne moc lidí, ale mooc pěkný. A vidět normální domov, normální rodiny, bez Helenin občas divných zvyků, bylo taky docela hezký… Ale o tom zas bude některý z dalších článků (oh, cítím se jako opravdový blogger).

Ta street party byla taky super, ikdyž opět trošku pochybuju, že jsem dodržela všechny ze školních pravidel… Věc, která mě docela překvapila, byla, že tam nikde, fakt nikde nebyl alkohol. Normálně to byla akce pro lidi, většině bylo určitě přes třicet, takže zatímco kdekoliv v Evropě by se to jenom hemžilo prodavačema minimálně vína a piva, tady fakt nikde ani kapka. Ale bylo tam plno stánků s dobrým jídlem, malých obchůdků a do toho různý hudebníci.

No a v neděli ráno jsme s Mayou vstávaly, abychom stihly mši v kostele. To byla jedna z věcí, kterou jsem hrozně chtěla vidět, protože už jenom australský kostely z venku vypadaj spíš jako nějaká továrna nebo normální barák, co má akorát na střeše kříž. A teda ani zevnitř to není žádná sláva a s evropskýma kostelama se to nedá srovnávat. Ale zážitek to byl nakonec úžasnej. Sice tam věkovej průměr díky nám klesnul tak na 65, což nás při příchodu docela překvapio. Ale všichni tam byli šíleně milý! Na začátku za námi přišel rovnou kněz, aby se s náma seznámil a potom nás během ceremonie mohl pořádně přivítat. A chodili za náma i ostatní babičky a dědečkové, který si s náma povídali, byli nadšený, že jsme přišli a přáli nám hodně štěstí. Nakonec jsme tam byly skoro dvě hodiny, ale strašně rychle to uteklo a fakt se mi to líbilo. A překvapilo mě, jak byly jejich písně, co jsme taky zpívaly, vlastně hezký.

A po kostele jsme se s Mayou vrámci našeho sesterského dne, kterej jsme celej strávily spolu, vydaly na Mount Coolum. To je druhej největší skalní útes (asi tak nějak, prostě jeden kus kamene…) na světě a my ho máme jenom asi půl hodiny autobusem. Vyšplhat na něj nám trvalo tak půl hodiny, spíš míň, a výhled ze shora byl fakt nádhernej! Je odtamtud vidět krásně na oceán a celkem velkou část Sunsine Coastu. Takže jsme se nějakou chvíli jenom kochaly výhledem a pak jsme jenom seběhly dolů a došly odtamtud k nějaký pláži, kde jsme strávily zbytek dne. Docela hodně času jsme se i koupaly v moři, ikdyž pak mně především začla bejt hoodně velká zima, takže možná bude lepší, když ještě chvilku s velkým plaváním v oceánu počkám. Ale bylo to parádní, pak jsme šly na procházku podél pláže, při který jsme našly obřííí kostru ryby- byla to jenom hlava a kus těla, ale i tak to bylo obrovský, a sice to nezní asi tak zajmavě, ale bylo to hrozně hustý. Chtěly jsme jí vzít po cestě zpátky, abychom jí mohly vyfotit, ale už jsme pak nenašly to místo, kde byla- nebo nás nějakej šťastlivec předběhl.

No a pak po západu slunce jsme se už vypravily domů, kam jsme se asi po půl hodině v autobusu a pak hlavně další cestě pěšky obě vymrzlý a hladový dokodrcaly. A závěrem přichází pokračování dramatu- Helen není doma.

No ale to si počkejte na příští nebo dlaší týden, kdy se na tohle naše soužití zaměřím víc.

Zprvu jsme myslela, že tenhle týden nebudu mít, co napsat, ale trochu se to rozjelo. Pokud jste dočetly všechna má dobrodružství, tak Vás fakt miluju. A nebojte další díl ze série- Aňa si může česky vylít srdíčko- přijde nejdřív za týden.

Pac a pusu,

Aňa