Výprava velrybářská vydařila se!

Dobrý den všem!

Tak co se nám událo v předešlém týdnu?

Pomalu se nám začínají vracet vlny, což mě extrémně těší! Takže jsem několik odpolední strávila v moři šperkováním mých surfařských dovedností. A upřímně, je to fakt úplně jako na horský dráze. Protože někdy se mi ani po hodině nepodaří sjet pořádně skoro žádnou vlnu a někdy naopak už mám pocit, že trochu vím, co dělám a podaří se mi víc hezkejch vln, ze kterých mám pak velkou radost.

No, ale asi tak v půlce týdne se dost ochladilo, i když to bylo dost zvláštní, protože ráno to vypadalo, že bude tak třicet stupňů, a nakonec začlo pršet a byla fakt zima. No a vzhledem k tomu, že konečně byly pěkný podmínky na surfování a zrovna ve středu mi to fakt šlo, tak jsem nějak přešla fakt, že je mi už vážně zima, s tím, že když klukům zima není, tak je to asi v pohodě. No, a to se mi trošku vymstilo ve finále, protože jsem byla asi tři dny taková nakřáplá a nebylo mi úplně nejlíp. Ale díkybohu ke konci týdne jsem se z toho otřepala, a nakonec to nebylo nic víc než taková rýmička. Hlavně to možná trochu souvisí s tím, že tady mám hodně nabitej program, z čehož je moje tělo asi celkově unavený.

V úterý odpoledne jsem spolu se čtyřma Italkama dělala tiramisu. Byl to fakt kopec srandy a to nejen proto, že se objevilo pár karambolů, například, že nám došly piškoty a musely jsme je nahrazovat asi třemi různými druhy sušenek. Takže představa pravého italského tiramisu je zde lehce nemístná, ale i tak to bylo dobrý. Hostitelská máma v rodině, kde jsme vařily, sice málem dostala infarkt, protože pět holek (a připomínám, že 4/5 byly Italky) v kuchyni ještě prej neměla. A obávám se, že už nikdy nebude, po tom, co nás přišla zkontrolovat a zjistila, že místo toho, abychom uvařily rozpustný kafe, jsme piškoty namáčely do jejího kafe z kávovaru na kapsle. Ale statečně to uzavřela slovy „Jak italské!“.

Čtvrtek se zapsal do mého australského života jako velký den! Protože jsem se zúčastnila velrybářské výpravy! Probíhalo to tak, že jsme se sešli docela brzo ráno v přístavu, kde jsme se nalodili a vypluli na širé moře. Od června do října je sezóna, kdy se velryby z jihu z Antarktidy se přesouvají nahoru na sever, aby se mohly množit v teplejších vodách (povšimněte si, že vzdělávací okénka jsem si poněkud oblíbila). A při jejich cestě podél australských břehů se na ně jezdí nejen turisti dívat v rámci těchhle půldenních plaveb. Strašně jsem si to užila. Velryb jsme nakonec viděli plno, vždycky ve skupince po dvou nebo po třech. A fakt to byl úžasnej zážitek. Sice foukalo, byla zima, div že nepršelo, a do toho já jsem byla na vrcholu svého nemocnění. Ale jakmile někdo vykřiknul, že na 12oclock přímo před námi jsou velryby, všechno šlo stranou. Viděli jsme je plavat, vyskakovat a tryskat vodu. Bohužel teda žádná z nich nevyskočila deset metrů do vzduchu ve vzdálenosti, že bychom se jí téměř mohli dotknout, což by byl ještě větší zážitek, ale i tak to bylo fakt krásný a mooc jsem si to užila. A na cestě zpátky jsme ještě viděli rodinku delfínů!

Ve čtvrtek odpoledne jsem ještě byla venku s dalšíma Australankama, Mikaylou, Kirrou a Grace, což bylo taky parádní! A věc, se kterou se Vám musím pochlubit, je, že večer jsem hrála s jednou z Heleniných svěřenkyň Theou šibenici. A fakt, že jsem jí dokázala porazit je pro mě životním úspěchem. Protože většinu času mi nepřijde, že bych se tady stala rodilým mluvčím ani se nějak výrazně zlepšila v angličtině. Jako od začátku jsem s ní neměla žádnej problém, ale na druhou stranu, že bych teď měla pocit, že můžu psát anglicky romány, to úplně ne… Ale aspoň osmiletou holčičku trumfnu v tom, že mrkev se píše se dvěma R.

Víkend jsem měla dost natřískanej, až jsem v sobotu večer začla trochu přemýšlet, že všechny plány na neděli zruším, protože potřebuju po dvou měsících jeden den, kdy nebudu dělat nic… No ale nakonec se tak nestalo a mám zas plno skvělých zážitků…

V sobotu ráno jsem vstávala dost brzo, protože jsem jela zase do Noosa, což kdyby někdo zapomněl, je národní park nedaleko odsud. Mimochodem, v pátek večer jsem byla poprvé, od doby, co jsem tu, na pořádný party (ale o tom, jak tady takový mejdany vypadaj, a že jsou docela divoký, Vám ale radši povím jindy…).

Každopádně Noosa opět nezklamala a celej den byl úplně parádní. První část dne jsem strávila ve společnosti Ariany, který přijeli dva italský kamarádi z Gold Coastu – Nic a Livia-, ještě jednoho Itala – Andrea – a Němce, kterej byl jako mezinárodní student tady před asi třema lety a teďka je tu na prázdninách – Robina.

Nejdřív jsme prošli národní park skoro až na Hell’s Gate vyhlídku a usídlili jsme se na poslední pláži, která díky svojí odlehlosti zdaleka nepřekypuje lidma a měli jsme ji skoro pro sebe. Tam jsme napůl na pláži, napůl v oceánu strávili několik hodin a potom jsme dokončili naši procházku až na již zmíněnou vyhlídku.

Při cestě zpátky jsem potkala skupinku holek, se kterýma se taky hodně bavím, jak se koupaly v takových přírodních jezírkách. A vzhledem k tomu, že moje původní družina už se chtěla vracet a jít na jídlo, rozhodla jsem se odpojit a zůstat s holkama. Což se prokázalo jako správná varianta přesto, že jsem přijela domů asi o pět hodin později. Po jezírkách, který jsou tady nazývaný jako kouzelný („fairy pools“), jsme se vydaly ještě mnohem dál Noosa NP, až jsme došly na Sunshine Beach, která byla mimochodem taky na mým seznamu, co navštívit. A odtamtud jsme pozorovaly západ Slunce, což bylo krásný. Akorát pak nastal čas se dostat domů, což se projevilo jako menší problém, protože se úplně setmělo a my jsme byly ještě na takovým pahorku, ze kterýho jsme se nejdřív musely dostat na pláž, odkud se šlo na zastávku tak hodinu. Každopádně po cestě plné dobrodružství, jsme to dokázaly na zastávku a potom už relativně bez problému domů.

A v neděli, prvního září, jsme oslavili příchod jara! Já jsem usoudila, že první jarní den bude hezké strávit na trzích, takže jsme opět brzy ráno vyráželi na Peregian Markets, pořádaný dvakrát měsíčně vždycky v neděli. Trhy byly fakt roztomilý, a hlavně tam prodávali šíleně dobrýho jídla, který jsem s utrpením neochutnala, protože jsme tam byli v takovej na jídlo nepříhodný čas. Ale zase jsem si mohla odškrtnout další místo ze seznamu, tentokrát Peregian Beach, která mě ovšem zase tolik neuchvátila. A proto jsme se po trzích přesunuli kousek jinam, na Coolum Beach, kde jsme si našli fakt malinkou zastrčenou plážičku, která byla děsně pěkná. Akorát tím, jak byla malinká, tak působila víc přelidněná, i když tam zas tak narváno nebylo.

No a odpoledne, nebo spíš k večeru, jsem se ještě rozhodla jít s klukama surfovat. Bohužel to byl zrovna ten den, kdy mi to tolik nešlo… ale aspoň jsem si pak udělala ještě pořádnou procházku po pláži při západu Slunce po cestě domů

To byl ve zkratce celý můj uplynulý týden. Snažila jsem se to vzít tentokrát trochu míň ze široka, protože posledních pár článků bylo poměrně obsáhlých. Ale jednoduše se mám pořád fakt skvěle a snad ještě čím dál, tím líp. Doufejme, že to tak zůstane.

Mějte se krásně,

Aňa