Hippies, kam se podíváš #Týden9

Ahoj všichni!

Utíká to jako voda a já jsem právě v neděli dovršila už dvou měsíců tady na Sunshine Coastu!

Začalo nám tady jaro a s ním přišlo fakt zřetelné oteplení. Což je věc, ze který jsem úplně nadšená. Většina lidí říká, jak je to strašný, a v létě se tady všichni upečeme, ale pro mě je tohle naprosto ideální.

Úplně poprvé mi, ani po víc jak hodině surfování, nebyla ve vodě zima (ten fakt, že tady už všichni surfujou v plavkách a já se pořád navlíkám do svého dlouhého neoprenu pomineme…).

Sice se ještě nejspíš ochladí a krásných přes-třicet stupňů nás ještě na chvíli opustí, ale takovej start jara se mi docela zamlouvá. Jinak teplota oceánu se drží stále kolem dvaceti, ale v kombinaci s tropickou teplotou vzduchu to přináší fakt ideální podmínky.

No, to by bylo asi ze zpráv o počasí vše a rosnička Aňa se loučí.

Z počátku týdne, první dva dny, se neznámo odkud objevily obrovský vlny. A to mě naučilo, že už si asi nikdy nebudu stěžovat, že jsou vlny příliš malý nebo slabý.

Moje surfující sebevědomí bylo rázem pohřbeno hluboko pod zemským povrchem. Hlavně jsem se v pondělí začla fakt oceánu docela bát a můj respekt vůči němu ještě narostl. Tím, jak mě každá vlna totálně semlela a několikrát jsem při točení několika kotrmelců narazila do dna nebo se kolenem kopla do oka, jsem pochopila, že to ne vždy je úplná sranda. Každopádně, především pro moje babičky a mámu, nebojte fakt to mám pod kontrolou a jsem dost opatrná.

Ale stejně takovýhle vlny nás zase brzy opustily a nastalo období, kdy jsem se pomalu otřepala, zase mi to začlo víc jít, a cítila jsem se mnohem víc sebevědomá, a ne úplně neschopná…

Vzhledem k tomu, že Helen mě fakt nenechá absolutně nic uvařit ani jakkoliv používat kuchyň, pokaždý, když se naskytne příležitost zahrát si na kuchařku u někoho jinýho doma, skočím po ní všema deseti.

Takže přípravu tiramisu jsem tentokrát vyměnila za vaření podle německých receptů. K tomu bych měla podotknout, že bramborovej salát teda umím tisíckrát lepší…ale moct používat třeba sporák, kterej Helen nevede, je fakt k nezaplacení.

Pomalu se nám blíží konec čtvrtletí, se kterým se pojí již brzké prázdniny. Na což se upřímně fakt těším – sice si tady na školu a vytíženost s ní spojenou nemůžu stěžovat, ale ten fakt, že jsem měla vlastně v červenci jenom týden prázdnin, dělá dva týdny volna rozhodně atraktivnější.

Ale předtím, než se k prázdninám propracujeme, pokud chci dělat jakýkoliv výlety, musím vyplnit na všechno travel forms. A to už nikdy nechci zažít, protože není nic horšího, než víc jak měsíc dopředu plánovat, co budu denně dělat, jak a kdy tam pojedu a milion dalších naprosto nepodstatných detailů. Ke kterým hlavně potřebuju tisíc informací od dalších lidí, takže se ze mě stala jedna velká otravná otázka, ptající se třeba na to, jaký je sériový číslo vašeho auta.

Čtvrtek, můj oblíbenej den, byl opět parádní!

Nejdřív jsem si naplánovala takovej den sama se sebou, protože trávit všechen čas s někým je věc, kterou moc nezvládám. Takže jsem byla běhat, plavat a pak jsem si jenom četla na pláži. Hlavně bylo fakt nádherný počasí! A pak jsem šla surfovat, což byl přesně ten den, kdy byly vlny zase klidnější a fakt pěkný, takže mi to docela šlo a měla jsem z toho vážně radost.

A aby to nevypadalo, že jsem úplně asociální (ikdyž moožná malinko), pak jsem se potkala s holkama na pláži. Kde jsme společně poseděly, vyčkaly, než se do všech odstínů růžové zbarví Slunce, při jehož západu jsme si udělaly menší procházku. No a jak se se setmělo, jsme se odebraly na večeři. Vybrala jsem asijskou restauraci v the Wharf a objednala si ramen, kterej byl nejlepší! Na místní poměry i hodně levnej, a fakt dávám pět hvězdiček. Ale asi moje nadšení, který pociťuju výhradně k jídlu, sdílet nebudete, takže se pojďme posunout dál.

V sobotu mě Helen vyvezla až na za Noosa, na Eumundi Markets, což jsou asi nejvyhlášenější trhy na Sunshine Coastu.

Maya byla na víkend pryč, takže jsem si já mohla vzít tři kámošky (Arianu se Sarou, který zázračně mluvily italsky zřídka a spíš až ke konci, a Merle) a Helen přizvala ještě svoje dvě kumpánky, takže jsme vyjely na pořádnou girls party drive.

Trhy byly fakt pěkný, snědla jsem tam v rámci ochutnávek minimálně celej jeden banánovej chleba (pán byl děsně milej a ke svýmu neštěstí nabízel asi šest druhů, takže po mojí aspoň tak pátý návštěvě, na mě chudák dost prodělal), a pak jsem si koupila pravý německý pretzel, kterej mi aspoň malinko připomněl chuť normálního pečiva.

Ale jinak Eumundi je středobod absolutního ničeho, kterým myslím tak 99% celý Austrálie. A Helen se rozhodla, že nás vezme na projížďku, aby nám ukázala, jak takový vnitřek Austrálie vypadá. To se ze začátku jevilo jako supr nápad, ale vyvinula se z toho tak trochu tříhodinová prohlídka míst, kde fakt není vůbec nic. (Zprvu se to zdá jako napůl džungle a napůl takovej zaprášenej venkov, ale po půl hodině, už fakt vidíte jenom stromy).

No ale zkrátka po třech hodinách jsme se dostaly zpět do civilizace. Italky byly docela naštvaný, ale po tom, co jsme zastavily u takových vodopádů, se vše uklidnilo a do města jsme dojely v pohodě.

Abych ten výlet uzavřela, tak docela vystihující je skutečnost, že se všechny tři holky, nezávisle na sobě, shodly, že byly celou dobu přesvědčený, že Helen a její kámošky byly od začátku opilý. Což mě docela pobavilo, protože opilý určitě nebyly, ale evidentně já už jsem zvyklá na to, že Helen je holt občas trošku zvláštní.

A večer jsem byla pozvána na oslavu Taketa, což je kluk z Japonska. Bylo to nejdřív takový milý grilování, jenže pak se jaksi objevil pán, který se rozhodl, že se k nám přidá.

Abyste si ho aspoň trochu mohli představit, byl to takovej úplně vypálenej týpek s vousama a kulichem, přifařil si to v pomalovaný dodávce, kde bydlí a na jejíž střeše má po žebříku přístupnou skrýš na drogy. Já jsem pak na chvíli odešla, a když jsem se vrátila Jori (kluk z Německa) mi šel naproti oznámit, že tento milý pán se s nimi právě podělil o fakt, že celkem zabil už šest lidí.

Tak to bylo takové zpestření večera, a já jsem se pak obrátila noční procházkou po pláži k domovu (, což kdyby se mimochodem dozvěděla Brenda, tak bych měla ještě větší problém, než kvůli mejdanu s panem hipíkem).

V neděli ráno jsem měla v plánu jít plavat, ale vzhledem k tomu (nebo možná z jinýho důvodu, kdo ví… můj intelekt evidentně upadá a dnes se musíme obejít bez obvyklé vzdělávací rubriky), že v Maroochydoru probíhal ten den Iron Man závod, tak po tom, co jsem došla k bazénu, jsem zjistila, že je zavřenej. Ale neměla jsem čas už se vracet domů, takže jsem si nakonec dala siestu na pláži, přičemž jsem aspoň dopsala svůj deník.

A v poledne jsme se s osadními vydali na Peregian Originals festival. To je taková hippie akce, opakující se, myslím, jednou měsíčně a spočívá v tom, že hrajou různý australský kapely a lidi přitom piknikujou, posedávají, popíjí pivo a víno, a ke konci se to dokonce zvrhlo až v celkem pořádnou tancovačku.

To by bylo k mému uplynulému týdnu hodně zkráceně vše. Rozhodně se toho děje ještě daleko víc, ale letí to tady tak rychle, že vůbec nemám pak čas, to všecko sepisovat. Ovšem již brzy (, doufejme) se přihlásím se speciálním dílem, tak napjatě vyčkávejte…

Zatím pac a pusu,

Aňa