Ve skluzu... #Týden15

Ahoj všichni!

Hnedka na začátek se chci omluvit babičce, a samozřejmě všem ostatním, že se mi vůbec teďka nedaří dodržovat můj plán vydávat článek každou středu… Pár posledních týdnů bylo poměrně hódně hektických. Ale hlavní důvod je teda to, že mě poslední týden zaměstnával exam week. Takže jednak jsem se teda měla učit na všechny zkoušky, potom ty zkoušky psát, což bylo ještě horší, a do toho jsem se pořád snažila udržovat si trochu sociální život a věnovat se věcem jako obvykle v rámci svého australského života.

Každopádně, podrobně se na exam week zaměřím hnedka v příštím článku (doufejme, že už tuhle středu, abych se vrátila zpátky do starejch kolejí).

Ale co se týče školy a opravdu tohohle týdnu, o kterým je dnešní článek, dokončila jsem svůj assessment na ancient history! Což mi teda taky dalo docela zabrat, ale ve finále jsem na něj fakt hodně pyšná. A kdybyste měl kdokoliv někdy nějaké otázky ohledně Augusta a jeho vlády, neostýchejte se na mě obrátit, protože se ze mě stal skutečný odborník, a mile ráda předám své nabyté vědomosti.

Velkej rozdíl v porovnání s Českem a psaním esejí je, že tady to neznamená napsat prostě text o tolika a tolika slovech (… bohužel), ale znamená to dodržovat velmi podrobnou strukturu, od který, pokud se malinko odchýlíte, ztratíte nespočet bodů, nezávisle na tom, jak dobrej ten text ve skutečnosti je.

To, co ani dneska nemůžeme vynechat, jsou samozřejmě zprávy o počasí. V Praze už to prej začíná vypadat na barevný a chladný podzim se vším všudy. Což se teda v australských, občas třiceti stupních docela těžce představuje. Ale to počasí je tady prostě divný. Protože na jednu stranu by se dalo lehce říct, že je tady po celej rok vlastně úplně stejně, ale na druhou stranu, si taky dělá dost, co se mu zachce. Takže tenhle týden nás několik dní provázela obrovská větrná bouře. Pokud jste se jako já přesto rozhodli, že půjdete na pláž, nejen, že všude kolem Vás začaly poletovat listy špenátu při pokusech o snědení salátu, ale hlavně jste si odnesli na památku tak kilo písku, kterej jste ještě dobrejch pár dní vyklepávali ze všeho oblečení, věcí, který jste si s sebou vzali, a všech částí těla. A další kulišárnou, kterou si na mě počasí vymyslelo, byl sobotní celodenní déšť a bouřka, ale na to si počkejte…

Velkou událostí minulého týdne je to, že se k nám ve středu nastěhovala šestnáctiletá Brazilka Thaina z toho důvodu, že její hostitelská rodina odjela na týden někam na prázdniny, a ona tím pádem neměla kde bydlet. Ovšem drobná nepříjemnost, která se k tomu vztahuje je to, že my dvě se z nějakýho důvodu úplně nemusíme. Ne, že bychom si cokoliv udělaly, ale jednoduše jsme si vzájemně fakt nesedly. Takže, když jsme se to dozvěděly, ani jedna jsme zrovna neskákala radostí, ačkoliv koordinátorka pro mezinárodní studenty se nás snažila přesvědčit, že je přece super, že takhle budem mít celej týden sleepovery i bez vyplňování travel forms. Hm, haha, díky moc.

No, ale snažila jsem se být milá, což i pak Helen říkala, že nechápe, jak na ní můžu být tak hodná, protože jí přijde třeba úplně blbá. Na čemž něco bude, protože i když jsme spolu vycházely dost v pohodě, jednoho večera jsme se dost pohádaly. Pardon, ale to, že jeden australskej dolar se přepočítá na čtyři jejích peněz, neznamená, že platí čtyřikrát víc než všichni ostatní, haló! Protože kdyby, tak já platím ještě čtyřikrát víc než vůbec ona. Ale nevadí, je to sice absurdní, ale vysvětlit si to stejně nenechala… No, ale až na tenhle vtipný zážitek to bylo docela v pohodě. A minimálně jsem si uvědomila, jaký jsem měla obrovský štěstí, že jsem tady měla první term Mayu a nikoho jinýho.

Mimochodem vtipná věc – Thaina jakožto Brazilka nejí vepřový, a Helen z nějakého důvodu k večeři jeden den uvařila salami pasta, při čemž se Thaina ptala, jestli je ten salám z prasete – určitě ne… No, ale Thaina ho přesto nakonec stejně nejedla, což je její jediný štěstí, protože Helen mi druhej den na tajňačku spiklenecky začala vyprávět, že ten salám vlastně vepřovej byl…

No ale mimo to, jsme skoro každej večer byly někde pryč, takže Helen moc příležitostí takhle Thainu zkoušet neměla. Ve středu večer jsem totiž byla domluvená s Arianou a Harukou, že uspořádáme další z italských večerů. Po škole jsem původně měla jít s Merle surfovat, akorát foukal opět takovej vítr, že jakmile byste do vody vstoupili, během pěti vteřin by Vás proud unášel metry a metry stranou, takže jsme si nakonec jenom udělaly pořádnou procházku po větrné pláži. A večer jsem šla teda k Arianě a Haruce, kam jsem přivedla i Thainu, abych ji nenechávala na pospas Helen samotnou. Celej večer byl super, přejedly jsme se těstovin a nasmály jsme se na několik dní dopředu. Akorát mě docela štve, že Thaina neprojevila žádnej vděk za to, že jsem ji vzala s sebou.

A v pátek jsme měly vařící večer číslo dvě. Tentokrát u Marlene v Buderim, což je takovej velikej kopec, kterej vyšplhat dá docela zabrat, ale pak to, kde Marlene bydlí, za to rozhodně stálo. Její rodina má krásnej barák s nádherným výhledem a momentálně třema psama (počet se často mění, protože to tam funguje jako psí hotel/ hlídání psů). Dělaly jsme domácí gnocchi, který jsme malinko rozvařily, ale i tak to bylo famózní.

V sobotu mě čekalo velmi zajímavé probuzení. Helen se objevila u mě v pokoji a začala řvát, že do dvaceti minut musíme opustit dům, protože přijde uklízečka. Já jsem teda na rebelku tam zůstala ještě asi o půl hodiny dýl, než ta uklízečka opravdu přišla. Ta mi sama řekla, že Helen je někdy fakt divná. Byla jsem domluvená s Merle, že v deset půjdeme hrát tenis, akorát já byla z domu příliš brzo, takže jsem se vydala na procházku do mojí oblíbený čtvrti. Všecko by bylo naprosto v pořádku, hezky jsem se prošla, poslouchala podcast, to vše do té doby, než začal obří liják a bouřka. Takže jsem se honem utíkala schovat pod stříšku v parku, kde jsem přečkala díkybohu lehkou přeháňku a pak už jsem si to mířila k Merle. Skoro před jejím barákem mě zastihla ale další deštivá vlna, takže tenis se bohužel nekonal, protože tady když prší, tak se nejedná o žádný jarní deštíček.

Ale nakonec i takový den se dá strávit tím nejlepším způsobem – koukáním na romantický filmy, pečením brownies a jezením zmrzliny. Což bylo přesně to řešení, které jsme si s holkama vybraly, přesunuly jsme se k Saře, která bydlí mimochodem taky v Buderim, a tam strávily celý zbytek upršeného dne.

V neděli nebylo po dešti ani památky a probudila jsem se do krásného slunečného dne. A na programu dne byl výlet do Noosa. V Noosa už jsem totiž chvíli nebyla a vzhledem k tomu, jak je to tam krásný, to bylo třeba napravit. A taky jsme tam chtěly vzít Matilde (ta nová Italka), protože Noosa je fakt rozhodně jedno z nejhezčích míst na Sunshine Coastu a obzvlášť pro někoho, kdo tam ještě nebyl je to nezbytnost vidět. Hlavní pláži, která se s postupem času, tím, jak se blížíme vstříc létu, plní víc a víc lidma, jsme se vyhnuly obloukem a hnedka si to zamířily až na úplně poslední pláž v národním parku, ke který sice trvá chvíli se dostat, ale věřte, že to pak stojí za to. Tam jsme se na nějakou dobu usadily, plavaly v moři a objevovaly útesy. Pak jsme postoupily dál zase k „fairy pools“, odkud jsme skákaly do skalních přírodních bazénků. A pak jsme přes celej Národní park došly až na Sunshine Beach, kde jsme plánovaly sledovat západ Slunce, ovšem ten se schovával za mraky, ale i tak to bylo všecko fakt nádherný!

A to byl tak nějak shrnutej minulej (teďka už vlastně předminulej, ahh, takhle být ve skluzu je fakt stresující…) týden.

Děkuji, že jste se pročetli až sem a slibuju, že se od teď vynasnažím navrátit se do starýho modelu článku každou středu. A navýšení časovýho posunu na devět hodin mi přidává hodinu navíc, haha.

Mějte se hezky.

S láskou,

Aňa