Tak co? #11

Ahoj všichni!

Dneska bych chtěla pojmout tenhle příspěvek trošku jinak. Aneb slibovaný speciál je zde!

Nebudu tady detailně popisovat svůj poslední jedenáctý týden, ale můj záměr je trošku jiný. Chtěla bych tady shrnout, jak se mi v Austrálii zatím žije a třeba, co jsem zatím poznala a vypozorovala.

Jeden z důvodů, proč chci tohle dneska sepsat a následně se o to s Vámi podělit, je, že jsem se právě přehoupla přes polovinu tohohle australskýho dobrodružství! Což je fakt neuvěřitelný a vůbec nevím, co si o tom myslet (naštěstí na to přemýšlení nemám moc času, protože se mi odsud vlastně vůbec nechce), ale minimálně je to divnýý.

Austrálie!

Jako nebudu si hrát na žádnýho experta na Austrálii, co všude byl, všechno zná a může o tom přednášet. Ale vzhledem k tomu, že většina lidí, co znám v Austrálii nikdy nebyla, přeci jen mám, o co se podělit. Já bydlím v Maroochydoru, což je součást Sunshine Coastu. Což je v porovnání s tím, jak je Austrálie obrovská, pořád jenom její malinkej kousek. Ale má tu velkou výhodu, že je hodně jednoduchý se podél něj dopravovat úplně kamkoliv i veřejnou dopravou. A díky čtvrtku volna a víkendům, jsem už teďka viděla jeho docela značnou část a můj bucket list s místy, který tady chci navštívit se mi daří proškrtávat.

A jak to na mě teda působí? Je to tady krásný! To je takový jednoduchý shrnutí, ale na jednu stranu je to rozhodně pravda. 99 % času svítí Slunce, je modrá obloha, zpívají pestrobarevní ptáci a kam se podíváte, rostou palmy. Takže to působí, minimálně pro lidi z Evropy, jako nekončící prázdniny. Úplně nejlepším bodem je pro mě nepochybně oceán. Bez ohledu na to, jak já miluju vodu v jakýkoliv podobě, a mohla bych se v ní cachtat od rána do večera, je žít u moře fakt úžasný. Mít možnost každou volnou chvilku strávit na pláži, ať už jenom si sednout, koukat na vlny a poslouchat zvuky oceánu, je kouzelný. Nese to s sebou i pár drobných nevýhod, jako to, že mám všude, úplně všude, v každý svojí věci tunu písku, nebo že moje vlasy tady trpí víc než při každodenním máčení ve chlóru. Ale život u moře mi bez debat bude moc chybět!

No ale abych se dostala i k těm trochu slabším stránkám… Austrálie je, jak už jsem říkala, a jak asi víte i Vy, kdo jste tu nikdy nebyli, obrovská. A částí, kde něco je, nebo jsou nějak obydlený, není příliš. Takže většina Austrálie je takový velký nic. A když se chcete dostat z místa na místo, trvá to v porovnání s Evropou šíleně hodně času. Zatímco v Evropě projedete autem za pět hodin klidně pěti různýma zeměma a vystřídáte hory, město, moře, v Austrálii můžete jet dvacet hodin a jste pořád v Queenslandu. A hlavně se toho v okolí příliš nezmění.

Já jsem z toho přesto pořád nadšená, protože je to jednak krásný, a hlavně na půlroční prázdniny naprosto ideální. Ale upřímně, kdybych se měla rozhodnout, jestli bych tu chtěla někdy žít, tak si myslím, že spíš ne.

Samozřejmě, já znám dobře jenom Sunshine Coast, a především velký města jako Sydney nebo Melbourne jsou něco úplně jinýho. Ale pořád ten fakt, že Austrálie sama o sobě je od všeho ostatního děsně izolovaná, a i uvnitř kontinentu jsou místa, kde něco je hodně odlehlý, mi přijde docela zásadní.

Takže jestli jsem si tady něco uvědomila, tak je to to, jak moc oceňuju Evropu a všechny možnosti, který v sobě ukrývá. Protože upřímně ta rozmanitost a dosažitelnost mi už teďka docela chybí.

Další téma, který jsem vybrala, je homestay, neboli moje hostitelská rodina, kde teďka bydlím. Jak už jsem psala v asi prvním příspěvku, bydlím u Helen, který je asi pětašedesát a je to taková zajímavá babča. Zajímavá, zvláštní, nebo spíš divná, je asi to, co bych řekla, že jí nejvíc vystihuje. Rozhodně si vůbec nechci stěžovat, protože si myslím, že, co se týče rodiny, mám fakt velký štěstí.

Helen je kolem a kolem fakt milá, a hlavně skvěle vaří. Vaří moc dobře a zdravě, připravuje mi snídani a veškerý jídlo na celý den a úplně všecko si vyrábí sama doma, včetně třeba jogurtu, mandlovýho mlíka, nebo musli tyčinek. Ovšem k tomu se pojí to, že já, ani Maya, nesmíme v kuchyni samy cokoliv udělat. Nalít si vodu a ráno uvařit kafe je naprostý maximum, co nám Helen dovolí a pak chce všechno dělat sama. Což by možná někomu skvěle vyhovovalo (ale upřímně, myslím, že po čase by to vážně začalo vadit úplně každýmu), jenže já fakt zbožňuju si vařit a péct sama, takže to mi tady hoodně chybí. Proto jakmile mám příležitost ukuchytit něco u kohokoliv jinýho doma, hnedka a bez váhání se jí chopím. Mimo to, tady bych si ani uvařit vlastně neuměla, protože třeba vůbec nevedeme sporák, protože úplně všechno dělá Helen v Thermomixu, což je takovej robot, kam jenom naházíte to, co Vám to napíše a ono to za Vás všecko, rozmixuje, naseká, uvaří, cokoliv si vzpomenete a máte hotovo. Mimochodem, zrovna tenhle týden jsem musela do školy (jako domácí úkol) upéct bábovku. Takže mě Helen musela nechat, ale řeknu Vám, že horší věc jsem nezažila. Celou dobu nade mnou Helen stála, s přísným pohledem kontrolovala každej můj krok (každej krok, co jsem dostala za úkol přihodit do Thermomixu), a když jsem měla oddělit žloutek od bílku u šesti vajec, pod jejím dozorem se mi klepaly ruce a fakt jsme myslela, že mě z toho klepne pepka.

No ale mimo náš nekončící a evidentně neřešitelný problém ohledně jídla, s Helen vycházíme dost dobře. Neskromně myslím, že mě má vlastně fakt hodně ráda. Ale, co Helen opravdu, neznámo proč, ráda nemá, jsem já a Maya dohromady. Očividně se jí vůbec nelíbí, jaký se z nás staly kamarádky a že trávíme hodně času spolu i mimo dům. A neustále nám dává najevo, že její předchozí studenti, když byli dva, se spolu nikdy nebavili… (což jí zřejmě vyhovovalo daleko víc…protože měla s kým pak toho druhýho pomlouvat…).

Maya, jak už jsem zmiňovala mnohokrát, je skvělá a jsem šíleně vděčná, že tady je/ byla ze začátku se mnou. Jednak mi supluje mladší ségru, supr si rozumíme, a hlavně je to úplně jedinej člověk, kterej opravdu dokáže pochopit, co je Helen zač. Takže jsme si tady vzájemně oporou a pokaždý, když má Helen nějakej záhadnej problém, nebo další kuriozitu, jsme na to dvě. Ale je pravda, že Mayin odjezd už klepe na dveře a já tady už teďka jsem s Helen v podstatě sama. Ale jsem si poměrně jistá, že se jednoho dne brzy setkáme, a minimálně v blízké budoucnosti jí budu zásobovat zprávama a telefonátama, protože, jak jsem řekla, ona je fakt jediná, co ve věcech týkajích se Helen, ví, o co jde.

Další velký téma je škola. Ačkoliv to rozhodně není to, čím bych tady trávila většinu času, je to oproti český škole velkej rozdíl. Asi úplně nejde učinit jakýkoliv objektivní závěry, pokud porovnávám pražskej gympl a australskou státní střední, ale rozdíl je to obrovskej. V první řadě, se mi hodně líbí to, jakým způsobem tady probíhá vyučování, a hlavně přístup všech učitelů, se kterýma jsem se setkala. Tím, že se tady nesnaží nikdo obsáhnout v osnovách, co nejvíc věcí, je pak mnohem větší prostor, se zabývat různýma tématama do hloubky, a je to daleko zajímavější.

Jenomže úplně obecně, jsem vlastně dost vděčná za systém školství v Česku. Upřímně se cítím při těchhle slovech dost zvláštně, protože jediný, co jsem ze všech stran slýchala bylo, jak je český školství špatný a fakt mě nenapadá jedinej pozitivní kontext s tím spojenej.

Mě samozřejmě plno věcí taky štve a nebaví mě učit se biologii, chemii a fyziku do hloubky, který absolutně nerozumím. Ale na druhou stranu v tom je očividně určitej smysl a ve finále je ta úroveň vzdělání podle mě daleko vyšší. Už jenom proto, že v Česku aspoň umí lidi číst. Respektive ne, že tady by to neuměli, ale fakt, že po naší učitelce jsem já ta, kdo umí číst nahlas anglicky nejlíp, nevypovídá podle mě o ničem, čím by se měli Australani chlubit.

Kámen úrazu je podle mě trochu v tom, že v Austrálii si vyberete libovolných šest předmětů, který si zvolíte sami. Takže kdokoliv, komu se prostě učit se nechce (což je přiznejme si naprostá většina lidí v mým věku), si navolí předměty jako vaření, turismus, sport a drama, kde nejsou žádný testy ani zkoušky a přidá k tomu nejlehčí úroveň matiky a angličtiny, který jsou povinný.

A další věc, která mě hrozně překvapila je, že hodně Australanů, kterých jsem se třeba ptala, co by chtěli dělat dál, buď nechce dělat nic anebo fakt nemá skoro žádný ambice. Můj oblíbenej příklad je Zoe, která jako brigádu pracuje v obchodě pro údržbáře. A na otázku, jaký má plány do budoucna, mi odpověděla, že tam chce rozhodně zůstat a pracovat na full-time, protože je to přece nejjednodušší.

Rozhodně to nechci nijak generalizovat a celkově prohlásit, že Austrálie má špatnou úroveň školství, nebo že Australský teenageři jsou hloupí nebo bez ambicí. Můžu soudit jenom na základě toho, co jsem viděla. Hlavně pak co se týče dospělých lidí, tak to jsou naopak vzdělaný lidi, takže dost možná z toho moji vrstevníci časem ještě vyrostou.

A úúplě posledním tématem, o který se s Vámi podělím, jsem Já a Surfování. To je, zase jednoduše shrnuto, složitý.

Je to fakt jako na houpačce s tím, jak se ohledně toho cítím. Obecně jsem měla očekávání že tak po týdnu, už budu fakt úplněj surfař se vším všudy, což se, ruku na srce, opravdu nestalo. Vlastně celej první měsíc jsem s tím vším hoodně bojovala, vzhledem k tomu, že jsem ani neměla vlastní prkno a obecně jsem se se vším pomalu seznamovala. Potom přišlo období, kdy jsem měla šílenou radost, že konečně je vidět znatelenej pokrok, protože na správným surfu začalo moje snažení dávat nějakej smysl. Ale tenhle vzestup samozřejmě netrval do nekonečna a teďka mám spíš pocit, že jsem pořád dost neschopná. Takže upřímně, zda mi to jde nebo nejde je asi dost diskutabilní a záleží, co za jedno nebo druhý považujete… (ale můj aktuální pocit je, že mi to rozhodně nejde).

Další věc, která to dosti ovlivňuje, jsou podmínky počasí a oceánu. Protože jsem zažila docela dlouhý období, kdy nebyly vlny žádný, ale teďka na druhou stranu začaly být vlny úplně obrovský, což mám pocit, že je někdy ještě horší.

Každopádně přes všechno jsem to stále nevzdala a pořád se snažím pokračovat, trénovat, padat a zase vstávat. A přesto, jak jsem z toho někdy nešťastná a kolik slz už mě to stálo, stejně zítra ráno vstávám, abych šla znovu. Což asi dokazuje to, že mě to fakt baví.

A hlavně jsem teďka o víkendu poprvý poznala ten skutečnej pocit, jenž je důvodem, proč to pravděpodobně tolik lidí dělá. Šla jsem poprvé surfovat fakt brzo, brzo ráno. A zrovna byly úplně enormně obrovský vlny. Takže mi trvalo víc, jak půl hodiny, než jsem se dostala za ty obří lámající se vlny, na širý oceán. Kolik jsem si z toho odnesla bebíček a modřin, radši nepočítám. Ale když jsem se dostala za tuhle šílenost, v ranním Slunci jenom ležela na surfu a při čekání na vlnu jsem tam fakt jenom byla oklopená pravýma surfařema, který si taky kvůli tomuhle přivstali, a poslouchala moře…bylo to fakt neskutečně hezký. Jenom by bylo asi ještě víc fajn, kdybych pak byla schopná nějakou z těch obrovskejch vln pořádně sjet…

No, a to by bylo z mých čtyř témat o Austrálii asi všechno. Na závěr bych chtěla podotknout, jak jsem děsně ráda a vděčná, za to, kde jsem, a že se mám fakt úplně nejlíp. Doufám, že jste se něco aspoň trošku zajímavýho třeba dozvěděli a úplně jste se v mým neorganizovaným návalu myšlenek neztratili.

Já už si teďka užívám svoje první australský prázdniny, ale o tom zase až příště.

Mějte se nádherně!

Vaše Aňa