Sama Doma #Týden17

Čau, ahoj!

Srdečně Vás všechny vítám. Minulý týden se mi povedlo vrátit se zpátky do starých kolejí s vydáváním ve středu, tak doufejme, že už se mi tam podaří udržet.

Dneska bych chtěla začít už úplným shrnutím a uzavřením tématu exam week. Protože jsem během minulého týdne dostala většinu prací zpátky a dozvěděla se svoje známky. A upřímně ani nevím jak, ale nakonec jsou moje výsledky překvapivě skvělý. Vzhledem k, z mého pohledu, nedostatečné přípravě jsem většinou ani nečekala, že ty zkoušky udělám, natož na nějaký hezký známky. Ale dopadlo to tak, že mám ze všech předmětů B, což jsou výsledky, kterých nedosáhl nikdo z Australanů, jež se připravovali mnohem víc než já. Hlavně totiž většina Australanů aspoň jednou zkouškou, obvykle více než jednou, vůbec neprošla. Takže neskromně přiznám, že jsem na sebe dost pyšná a mám ze sebe radost.

Začátkem týdne se Lola, Helenina kamarádka z Gold Coastu, rozhodla, že musí čelit svým problémům, a vrátila se zpátky domů. Čímž mi začal týden volnosti, kdy Helen si užívala plavby ze Singapuru do Thajska, každý večer popíjela nemalé množství koktejlů a dopřávala si masáže za tři sta dolarů. Oficiálně u nás během té doby měla bydlet naše sousedka z domu odvedle, Penny. Akorát Penny má občas směny přes noc, takže nakonec přespala jenom jednou ten první den, co Lola odjela, a jinak mě jenom kontrolovala přes esemesky. A musím říct, že být v tom domě aspoň chvíli sama, mi rozhodně nevadilo. Sice jsem stále samozřejmě nebyla schopná si sama cokoliv uvařit, protože vařič zůstal pohřbený pod thermamixem, ale aspoň vyndat si jídlo z mrazáku a připravit si snídani a oběd, jsem mohla. Což vypadalo tak, že jsem každý večer strávila tak půl hodiny krájením ovoce a zeleniny, na další den… Ale ta výhoda, moct se volně pohybovat po kuchyni, byla příjemná.

Ve středu ráno se mi podařilo vstát v 5:20, abych šla ještě před školou na další seanci jógy na pláži. Vyzvedla mě Grace se svojí mámou a v šest už jsme rozkládaly ručníky na vycházejícím Sluncem osvícené pláži.

Hodně zvláštní fakt je, že Grace je sice šestnáct, ale sama celou cestu odšoférovala. V Austrálii se totiž smí řídit od šestnácti. Na to, abyste začali, nepotřebujete žádný zkoušky nebo posouzení, prostě odbytím Vašeho šestnáctého roku jednoduše sednete za volant a jedete. Respektive rok tam s Vámi musí být vždycky někdo dospělej, kdo už má opravdovej řidičák, aby Vás hlídal. A jakmile dovršíte sedmnácti a máte už naježděných sto hodin s tím, že Vás někdo kontroloval (, což se dá mimochodem dost lehce obejít), složíte dost jednoduchou zkoušku, můžete už jezdit, jak se Vám zachce. Ale pořád jste teda v takový „podmínce“, a pokud se dostanete do nějakýho maléru, je mnohem jednodušší o tu licenci přijít. A úplnej řidičák bez jakýchkoliv omezení tak obvykle dostanete tak kolem dvaceti… Ale stejně mi přijde divný, že tady lidi mladší než já, normálně řídí, když já bych ani nevěděla, jak správně chytit volant…

Jóga byla opět skvělá, vůbec nemůžu uvěřit, jak rychle ta hodina vždycky uteče. A byla jsem překvapená, kolik tam i ve středu ráno bylo lidí, ale je pravda, že v rámci životního stylu Australanů na tom nic zvláštního není.

Já jsem už v 7:15 byla zpátky doma a měla jsem plno času na to, si ještě užít pomalý ráno, dát si kafe s obří snídaní a připravit se do školy. A upřímně tenhle den pasuju na ten nejlepší školní den vůbec. Protože jsem byla tak veselá a plná energie, že to až většině lidí muselo přijít divný. Každopádně jsem si žila na svým po-jógovým obláčku a celej den byl tak nějak hezčí. Ahh, to zní možná až moc ezo, ale chápejte to asi tak, že jsem prostě měla dobrej den, nehledě na to, proč.

Po škole jsem podél oceánu vyrazila surfovat, což bylo fajn. Sice s rány ve vlnách se odpolední rozfoukaný vlny nedají dost dobře srovnávat, ale na to, co mohly nabídnout, jsem si to užila. A pak jsem opět po pláži vyrazila zpátky domů.

Na večeři jsem ten den pozvala Saru, což radši nikdo neříkejte Helen, ale měla jsem v mrazáku moc jídla, za což by mě určitě nepochválila, že jsem ho nesnědla. Takže když Sara přišla, jsem ohřála dva druhy lasagní, ze kterých měla Sara úplný Vánoce, a z Heleninýho jídla byla obecně fakt nadšená. No a potom jsme se společně vydaly do školy. Což by se mohlo zdát trochu netradiční, protože bylo opravdu asi sedm večer. Ale naše škola pořádala „Awards Ceremony Night“. To je každoroční oslava, kdy se celá škole včetně rodičů sejde v the Hall, nejdřív probíhá zahájení, který my jsme bohužel prošvihly, následuje plno proslovů různých lidí, kteří mají se školou něco společnýho a pak se přejde konečně k samotnýmu udělování cen. No a dostat cenu je asi taková pocta, jako být slovně pochválen za jedničku z diktátu. Protože ocenění za studijní výsledky dostávají lidi, kteří třeba ani nesplňují požadavky na minimální prospěch. Takže je oceněna nejdřív jmenovitě skoro celá škola a pak se přechází do druhé části, kdy už se vypichují opravdový úspěchy jednotlivých studentů, na jejíž většinu jsem ale už odešla. Jsem ráda, že jsem to viděla a zase poznala kousek víc z tradic australský školy, ale že by to byla nějaká hitparáda, to bych úplně netvrdila.

Ve čtvrtek jsem jela nejdřív hnedka ráno surfovat, kde to díky ranní plážový atmosféře bylo úplně krásný. Vlny byly dost velký, ale ne nepříjemný, takže jsem si to moc užila. Poprvý ten týden se zase ukázalo pořádně Slunce a po pár dnech, spíš zamračenýho nebe, se krásně vyčasilo, což ještě přispělo k hezkému rannímu surfu. Spolu se mnou tam bylo docela hodně lidí, ale nikdo z nich nebyl úplnej profík a všichni na tom byli dost podobně jako já, což na mě působilo takovým uklidňujícím dojmem, že je to asi normální, že mi to zrovna nejde. Docela mě štve, že mám neustálej pocit toho, že bych už měla být mnohem lepší, že jsem neschopná a potřebu se porovnávat s lidma, který surfujou každej den o tak dvacet let dýl něž já. A pak mě sice utěšuje, když vidím, že to nejde i jiným lidem, ale stejně nejsem schopná si to připustit a povznést se na to.

Každopádně jsem se ještě pak seznámila s jedním surfařem, původně z Jižní Afriky, ale žijícím na Zélandu, se kterým jsem si nakonec povídala podle mě tak dvacet minut, a ten byl úplně ukázkovým příkladem toho, že ačkoliv se učí už nějakou dobu a je o dost starší než já, tak mu to furt nejde, ale i tak ho to baví a je s tím úplně v pohodě.

Mimochodem jen tak z ničeho nic se začít s kýmkoliv cizím je další věc, kterou na Austrálii miluju. A jsem strašně ráda, že už je pro mě úplně běžná. Povídáte si pak bůhví jak dlouho, a obecně je ta atmosféra mezi lidma, co se vůbec neznají, mnohem přátelštější.

Po tom, co jsem dosurfovala, jsme s holkama měly v plánu jet na Point Cartwright. Což je místo, na který koukáme z každý naší nejbližší pláže, a zdá se, že je jenom kousíček daleko, ale ve skutečnosti se k němu nedá vůbec jednoduše dostat. Ale rozhodly jsme se, že se tam přeci jenom musíme jednou vypravit. Takže jsme dojely autobusem do Kawana, odkud se jde asi tři čtvrtě hodiny pěšky. Autem by to trvalo tak dvě minuty, ale nedá se svítit. No ale nakonec to rozhodně stálo za to. Tím, jak je to víc odlehlý, tam není skoro nikdo. Je to dlouhatánská nádherná pláž, kterou máte za odměnu skoro celou pro sebe. Plus jsou tam takový útesy a nahoře velkej park s majákem. No, a to tedy byla naše lokace pro celý den. Konečně jsme viděly naše pláže i z tý druhý strany, prozkoumaly tuhle část, koupaly se, užívaly si Sluníčka, který bylo trochu silnější, než jsem očekávala, ups, a nekonečně jsme si povídaly o našich oblíbených dětských seriálech.

Ve čtvrtek byl Halloween. V Austrálii sice Halloween nemá rozhodně takovou tradici jako třeba v Americe a není to zas taková velká věc, ale i tak je plno lidí, co ho slaví, vyzdobí si dvorek, nakoupí sladkosti a jejich děti vyrazí koledovat. Takže kolem pátý odpoledne se po ulicích potulují skupinky převlečených koledníků obcházejících sousední domy. Já, vzhledem k tomu, že k Halloweenu žádné sympatie nechovám a strašidelným věcem se spíš vyhýbám, jsem zůstala doma a využila poslední volný večer, kdy jsem žila bez Helen.

V pátek jsme ve škole měli „Free Dress Day“, což se děje jednou za term a znamená to, že nemusíte mít na sobě uniformu. Já jsem si na frajerku nakráčela ve svým oblečení, a hlavně v Birkenstockách, což už ovšem není v souladu ani s pravidly pro „FDD“. Musíte mít totiž uzavřenou obuv, takže jsem hnedka byla upozorněna, že to asi nepůjde. Naštěstí jsem ale pobyla ve škole jenom jednu hodinu, protože jsme pak jeli na surfing exkurzi do waterparku v Bli Bli, takže jsem unikla beztrestně.

Hlavní atrakcí, kvůli který jsme do Bli Bli (nemilujte to jméno) jeli, je wakeboarding. Což je takový snowboardování na vodě. Tenhle rok se to dost rozšířilo i v Česku a obvykle to lidi provozujou na nějakým jezeře nebo přehradě, kdy daný člověk snowboarduje na vlnkách vytvořených před ním jedoucím motorovým člunem. Akorát tady je to udělaný tak, že je to spíš takovej vlek, kterej takhle dokáže pobrat několik snowboardistů. A řeknu Vám, že to teda není žádná sranda. Je to fakt šíleně náročný. Já jsem nejdřív začínala na takovým prkně, kde se jenom klečí, což mi docela šlo, i když fakt se musíte soustředit a zapojit úplně všechny svaly na těle.

Pak jsme se přesunuli do části, která je víc taková zábavná a vypadá to tam jako v drtivý porážce. Takže tam různě přeskakujete z jedný obří nafukovací věci na druhou, a pokud se nezadaří, tak spadnete do vody.

No, a pak přišel čas na skutečný wakeboarding. Já jsem ze začátku pozorovala ostatní, kteří to poprvé zkoušeli a vlastně jenom padali do vody. Byla mi totiž strašná zima a představa být ještě mokrá, mě děsila ještě víc než samotnej wakeboarding. Asi hodinu před koncem, než jsme měli odjíždět zpátky do školy, jsem se ale odhodlala, že to musím i přes zimu aspoň zkusit. Taky jsem asi čtyřikrát spadla, ale překvapivě mi to nešlo úplně nejhůř. Ale když, jsem čekala až se dostanu na řadu při dalším pokusu, se mi tak klepaly nohy, že mi bylo jasný, že pokud teďka to nezvládnu, tak už s tou zimou víc pokusů nedám. A v tom se projevila moje silná vůle a zázračně se mi to povedlo! Nakonec jsem teda zvládla vyjet dvakrát a ten pocit byl fakt úžasnej! Měla jsem ze sebe děsně dobrej pocit a stálo to za to, že jsem se klepala zimou i že jsem ještě další asi tři dny nemohla skoro zvednout ruce, jak mě bolely svaly.

A večer jsem se ale za všechno řádně odměnila, když jsme vyrazily do Ocean Street tady v Maroochydoru na noční trhy. Bylo tam plno doobrého jídla ze všech koutů světa, hudba, tanečky brazilských tanečnic, nespočet barevných světýlek rozvěšených po už tak dost barevné ulici.

V sobotu nás čekal výlet do Brisbane. Tentokrát byla hlavním bodem na programu návštěva umělecké galerie. To se ukázalo jako úplně ideální vzhledem k tomu, že celý den bylo pod mrakem a občasně po troškách pršelo. Takže jsme brzy ráno nasedly na vlak a kolem půl desátý se vylodily v Brisbane, došly jsme přes most na druhou stranu řeky do Southbank, kde se nachází všechny muzea. Galerie byla pěkná, ale je vtipný, jak když Austrálie nemá zrovna dlouhou historii, tak není tolik, co vystavovat. Takže je k vidění pár aboriginských výtvorů a pak většinou díla někoho z Evropy, kdo australské umění jakkoliv ovlivnil, nebo přispěl k jeho rozvoji… Poobědvaly jsme v Southbank a pak se vrátily na druhou stranu, kde, když jsme se po takový době dostaly zase do velkoměsta, musely nakouknout do pár obchodů v Queen Street. A poučily jsme se z chyb z minula a na třetí si tentokrát už ráno zabookovaly tour na věž v Brisabne City Hall. Je sranda, že to byla své doby nejvyšší budova tyčící se nad celým městem, když teďka už tak maximálně vzhlíží k sousedním mrakodrapům. No a pak už jsme se víceméně odebraly zpátky na nádraží a ubíraly se zpět k domovu.

Když jsem se domů konečně dostala, shledaly jsme se opět s Helen, která se ráno vrátila ze Singapuru. Což bylo vlastně hrozně milé. Sice teda jsme doma už neměly absolutně žádný jídlo a Helen nakoupit nebyla, což se pak ráno ukázalo jako menší komplikace. Ale večer jsme si rozmrazily další variaci lasagní a nad nima si fakt pěkně popovídaly a ukazovaly fotky ze všeho, co jsme za minulý týden každá dělala.

A nakonec neděle. Jak už jsem teda předestřela, tak nám doma po týdnu mého hospodaření moc jídla nezbývalo. Nebo respektive měly jsme tunu všeho zamraženýho, ale to není zrovna něco, co bych potřebovala jíst pětkrát denně a upřímně jsem se dost těšila na nový přísun zeleniny a ovoce, který jsem v sobotu ráno všechno úspěšně zpracovala. Se snídaní jsem si ještě zvládla poradit, zatímco Helen do té doby, než jsem ji vzbudila roztřískáním hrnečku, klidně spala. A pak přišla otázka, co si vezmu s sebou na celý den k obědu… To jsme vyřešily dvěma rajčatama, čímž jsme zlikvidovaly už úplně všechnu zeleninu v našem domě, pár zmraženýma brokolicovýma plackama a moje oblíbená část – plechovkou tuňáka. Takže pohled na mě, jak si otvírám na pláži svoji rybí svačinku, byl určitě k popukání. No, ale to teda k jídelní vsuvce asi stačí.

Měla jsem jít ráno šnorchlovat s Annikou, Australankou, do Point Arkwright, ale byly bohužel takový vlny a příliv, že to i ona povážila za příliš nebezpečné. Ale i tak jsme strávily dopoledne na tamějších útesech, což samo o sobě je nádherný. Koupaly jsme se v takovejch skalních jezírkách, kterýma se s náma brodili i Anničini psi, se kterýma tam přišel její táta. To mi přijde úplně kouzelný, že na ranní procházku můžou jít vyvenčit psy na ták hezký místo. V jedný části, je tam taková skalní stěna, která odděluje oceán od toho bazénku, kam když doplavete a správně se uchytíte, při chvilce čekání se přes tu stěnu přehoupne obrovská vlna a celý to jezírko včetně Vás úplně zalije. Uznávám, že to zní divně, ale je to fakt adrenalin a zábavný zároveň.

Na odpoledne jsem se s holkama přesunula na pláž v Mudjimbě, protože Annika musela jít pracovat, a my jsme tam spolu se Sarou, Thainou a Ashley zůstaly na celej zbytek dne, keterj byl zase jak na pláž dělanej, protože po sobotním deštíku nebylo ani památky, a bylo pořádný vedro.

A koho by to zajímalo, tak večer, když jsem přišla domů, první, co jsem zkontrolovala byla znovu plná lednička a zásoba ovoce a zeleniny, která již byla doplněna. A svět se zas může dále otáčet.

S láskou,

Aňa