Nepijte zakázanou vodu #Týden18

Ahoj všem!

Další týden je za mnou, a vy víte, co to znamená! Tak pojďme na to…

Pomalu ale jistě se zdejší počasí přehoupává do skutečně velmi letního, ačkoliv se stále nacházíme uprostřed jarního období. S přibývajícím počtem fotek z Evropy nebo Kanady, kde je všechno přikryto sněhovou peřinkou, tady akorát rostou teplotní rekordy. A bohužel nejen to, ale počet požárů v Austrálii taky jen stoupá. Queensland, kde já bydlím, to zasáhlo dost vážně. Naštěstí, přímo tady u nás, snad žádný nebezpečí nehrozí, každopádně už jenom v Noosa na denním pořádku hoří zahrady a lidi musí být evakuováni ze svých domovů. Každopádně pro všechny, kdo se strachovali, jestli jsem v pohodě, tak ano a doufejme, že to tak i zůstane. Rosnička Aňa se loučí.

Celý týden jsem začala takzvaným Pancakes Monday. V naší škole se totiž drží taková tradice, že každý pondělí dopoledne jsou k mání lívance pro všechny studenty zadarmo. Na takovým prostranství stojí dva mladí lidé u grilu a rozdávají palačinky komukoliv, kdo si přijde. Nechápu, že tohle bylo poprvé, co jsem si taky přišla, protože už teď je to moje oblíbená část školního života a vřele bych doporučila to zavést i v Praze.

Ačkoliv je to neuvěřitelný, tak se mi pomalu můj čas tady chýlí ke konci. Což je něco, co si absolutně snažím nepřipouštět a příliš se tím nezabývat. Každopádně to minimálně vede k tomu, že si chci fakt co nejvíc užít každou chvilku, kterou tady mám. A proto veškerej volnej okamžik se proto snažím strávit ideálně někde na pláži, s kamarádama nebo surfováním. Proto jsem v úterý po škole šla s Matilde na pláž v Mooloolaba. Matilde je ta nová Italka, která už je ale plně začleněná do naší skupiny, nenechala se zviklat a mluví většinu času anglicky a je s ní fakt kopec srandy.

Ve středu jsem naopak po škole utíkala surfovat a nerada bych to zakřikla, ale teďka mám zase na chvíli hodně dobrý období, co se surfování týče. Je teda pravda, že nechodím už každej den a vybírám si, kdy půjdu a kdy ne, podle aktuálních podmínek. Ale hlavně mě to teďka poslední dobou šíleně baví a mám z toho až nezvykle dobrej pocit, při čemž se už necítím úplně mimo a neschopně mezi osatníma surfařema. Jednak se už i stává, že se potkávám s lidma, který padají ještě víc než já, a zároveň si nepřijdu jako ten největší začátečník. No ale nejdůležitější je, že si to teďka fakt naprosto užívám a mám z toho obří radost.

Ve čtvrtek jsem pro sebe se Sarou a Harukou naplánovala výlet ke Kondalilla Falls. Vyjížděly jsme asi v deset ráno, takže jsem ještě předtím stihla jít na chvíli posedět na pláži, vypít kafe a číst si knížku. A pak už jsme se ubíraly autobusem do Nambour, kde jsme přestoupily na další dálkovej autobus směrem do Maleny a nechaly jsme se vysadit u odbočky k našim vytyčeným vodopádům. A už ta samotná cesta autobusem byla zážitek, protože tenhle australskej venkov, kterým jsme projížděly, je moc hezkej a v porovnání s oceánem a pobřežním prostředí zase úplně jinej a zajímavej.

Nejdřív jsme musely zdolat takovou menší túru, abychom se k nim vůbec dostaly, což ve velmi horkém dni kolem poledne bylo docela náročné. Ale ocitaly jsme se v národním parku, plným zeleně, takový tý australský džungli, kde jsme na okolní hic zapomněly a jenom jsme se nechávaly unášet, jak je to tam pěkný. (Anebo mě moc zaměstnávalo dávání si pozor, jestli někde pod nohama se mi neplazí jedovatý had…)

Zapíchly jsme to dole pod vodopády, kde byl jednak příjemnej stín, žádný lidi, mohly jsme se tam usadit na obr-kameny, sníst si oběd a odpočnout si. Plus mi nebylo horko už díky tomu, že jsem při šplhání po těch šutrech uklouzla, spadla do vody a vytvořila se ze svých durch-mokrých bot supr chladící zařízení.

A po týhle siestě jsme pokračovaly v okružní stezce kolem vodopádů a vyšplhaly až na jejich vrchol, kde se jsme se pod nima mohly i vykoupat a zaplavat si v takovým děsně hezkým jezírku s nádherným výhledem dolů na celej ten park. Akorát teda samotný vodopády v rámci toho, jaký je tady poslední týdny sucho, představovaly spíš takový vysychající kapičky.

No, a přesto, že Kondalilla Falls byly krásný, a další místo z mého bucket listu je odškrtnuto, se mi tento výlet malinko vymstil. Protože jsem si tam načepovala vodu, která se měla podle instrukcí převařit. Ale bohužel jsem s sebou náhodou zrovna neměla ani vařič ani dřevo na oheň, takže jsem se rozhodla to risknout bez toho. Nebudu to příliš dramatizovat, ale v pátek ráno se prokázalo, že to zrovna nejchytřejší krok nebyl.

Už v noci jsem se několikrát vzbudila, což se mi příliš často nestává, a necítila jsem se úplně čile. Ráno, kdy se obvykle nemůžu dočkat snídaně, jsem se při představě na ní málem pozvracela. Což by bylo to nejjednodušší řešení, kdybych to ovšem uměla. No, ale říkala jsem si, že přece nejsem žádná padavka a na frajerku jsem se vydala do školy. To, že mi cesta trvala aspoň dvakrát tak dlouho, co normálně, jsem nějak přešla a zamířila si to rovnou na biologii. Kde jsem si sedla do lavice a nebyla schopná dělat vůbec nic. Jako fakt jsem se snažila, ale úplně se mi to nedařilo. Až ke mně přišla učitelka s tím, jestli jsem v pohodě, na což jsem odpověděla, že jasný, jasný, naprosto. Ale po chvíli přišla znovu, že by byla docela ráda, kdybych šla do Sick Bay, že si není úplně jistá. Odkud mě hnedka poslali domů. Ale mimochodem jsem dostala takovou cool kartičku se svojí fotkou, abych mohla odejít.

Takže můj výlet do školy se úplně nevydařil. A po tom, co jsem po další asi dvacetiminutový procházce došla konečně domů, jsem se nezmohla na víc než se složit do postele.

Bez dalších okolků, abych to shrnula. Bylo mi fakt blbě, což se po několika hodinách spánku už ale jenom snížilo na teplotu a to, že jsem se cítila slabá a unavená, ale díkybohu se mi aspoň nechtělo zvracet. Nejhorší částí rozhodně bylo, že pátek byl ten nejteplejší den a věřte mi, že v třiceti pěti stupních být nemocní fakt nechcete. No, a hlavně mi došlo, jak jeden den, kdy musím zůstat doma, pro mě znamená, že prošvihnu šíleně moc věcí. Zmeškala jsem totiž jednu ze svých posledních tří lekcí surfování, naši rozlučkovou party se všema mezinárodníma studentama a hlavně přespání s Grace, Kirrou a Sarou, na kterej jsem se fakt těšila.

Ale ve finále, podívejme se na to z té pozitivní stránky, se mi podařilo se za ten jeden den plnej spánku, vody s citronem a pár prášků, kterým se obvykle vyhýbám, ale nedá se svítit, vykurýrovala a celý víkend jsem už od pěti ráno byla schopná zase fungovat. Protože přiznejme si, že na trávení týdne v posteli tady úplně chuť nemám.

V sobotu ráno jsem si teda přeci jen nařídila budík na 5:00 s tím, že uvidím, jak mi bude. A jako zázrakem jsem se cítila fakt dobře. Takže jsem se rozhodla, že lehká ranní jóga na pláži mi nemůže uškodit a nechala jsem se Gracinou mámou vyzvednout. Takže v šest jsem nasávala ranní Slunce a slaný vzduch a na nějakou nemoc jsem si už ani nevzpomněla. Po józe jsme šly na snídani a kafe do jedný z místních kaváren, kde jsem si dala vyhlášenej výbornej avo-toast.

Probírat téma Vánoc a vánoční atmosféry s Australanama pasuju po tomhle víkendu na moji novou oblíbenou aktivitu. Začalo to mojí otázkou, jestli mají už teďka vánoční náladu, na což jsem očekávala dost jasnou odpověď, že ne. Protože upřímně, ačkoliv už od září je tady v obchodech plno vánočních dekorací a vánoční oddělení se jenom rozrůstají, ve třiceti stupních je pro mě trochu nepředstavitelný pociťovat Vánoce. Ale odpověď byla překvapivě pozitivní. A když jsem se zeptala, co jsou ty aspekty, který ji teda vyvolávají, už jsem se musela jenom smát. Hlavním znakem, že Vánoce se blíží, je totiž to, že začnou používat klimatizaci. Pak taky hodně Vánoce připomíná koupání se v bazénu a pořádání grilovacích večírků. A co tomu nasadilo korunu, je australská verze Jingle Bells.

V sobotu jsme měly strávily den korzováním mezi domy Garce a Kirry v Twin Waters. Začaly jsme u Grace, kde jsme hrály plno her, který jsem obvykle neznala a byla děsná sranda mi nevysvětlit všechny pravidla, který jsem se dozvídala za pochodu, takže jsem tu hru obvykle pochopila až po jejím konci. Pak jsme byly navštívit dvoutýdenní mimčo u Kiřiný tety, takže jsem úplně tála roztomilostí. Po přesunutí ke Kiře, jsem vyzkoušela plno dalších australských sladkostí, což jsme pak vytancovaly v Just Dance a taky jsem předvedla, jak moc neschopná jsem ve všech videohrách.

A odpoledne jsme si zahrály na velmi profi modelky. Graceina máma má totiž byznys s prodejem havajských košil. Zní to trošku jak nějakej vtip, ale je to přesně tak. Dokonce existují taky vánoční kolekce, kde bych chtěla podotknout, že mají i sníh, což teda nevím, jak jim zapadá do australských Vánoc v bazénu, ale nevadí. No, a požádala nás, jestli bychom nemohly nafotit nějaký fotky. Takže jsme si nabalily asi dvacet různých modelů a v santovských čepicích vyrazily fotit. Vypadaly jsme podle mě jako největší blázni, ale byla to vlastně fakt sranda. Ale upřímně po dvou hodinách jsem z toho byla šíleně vyčerpaná. Takže i přes moji velmi slibně se rýsující kariéru modelky havajské módy, se asi na molech pařížskýho fashion weeku s Ankou nepotkám.

Večer mě Gracina ségra, Emily, odvezla domů, abych si sbalila svých pár švestek a mohla se vrátit k nim domů na přespání. To, co mě pořád nepřestává překvapovat, je, jak moc tady všichni kamkoliv jezdí autem. Jako jo, ono tady nemají zas tolik jiných možností, protože je pravda, že veřejnou dopravu používají buď mezinárodní studenti nebo dost divný lidi, ale i dochozí vzdálenosti tady nikoho nenapadne vyřešit jinak než autem. Emily udělala k večeři veganský burrito bowls. Myslím, že už po prvním sleepoveru s Grace jsem zmiňovala, jak se mi líbí jejich, na Austrálii poměrně neobvyklý, styl života, i včetně toho, jaký vaří jídlo, protože tady rozhodně není výjimkou, když lidi žijou na mražený pizze a lasagních.

A pak jsme při pojídání berry pies v pleťových maskách koukaly na další filmy. Sama sebe s tím množstvím filmů, který jsem tu viděla, vůbec nepoznávám. Ale nebojte stále se bavíme pouze o velmi omezeném žánru romantických komedií.

V neděli ráno jsme jely s dalšíma Australankama na Fisherman Road Markets, což je takovej mix farmářských trhů, blešáku a street food festivalu. Mně se tyhle trhy strašně líbí, ale vždycky mě mrzí, že tu nebydlím a nemůžu si tak nikdy koupit všemožný kytičky na svoji neexistující zahrádku. A pak nás Graceina máma i s Emily opět autem vyzvedly a jely jsme společně na veganskej brunch. Café Vie je kavárna v Buderim, kterou vlastní dva kluci, kteří společně založili i záchrannou stanici pro psy, takže část výdělku z kavárny jde právě na podporu tohohle útulku. A mimo to, má celý to místo skvělou atmosféru, krásnej interiér a výýborný jídlo! Já jsem si dala vejce Benedict, což obvykle je cokoliv, jen ne veganský. Ale tady bylo všecko nahrazený tak, že to veganský bylo a zároveň moc dobrý. Plus jsem ochutnala plno dalších jídel od ostatních, takže můžu s čistým svědomím všechno doporučit. Kdybyste se sem někdo chystal v nejbližší době, že…

Protože jsme byli v Buderim, šli jsme se pak na chvíli projít Buderim národním parkem, kde jsem si opět přišla jako v pralese. Jediný, co je ale fakt smutný je, jak je veškerý rostlinstvo hodně suchý a zoufale křičí po aspoň slabounkým deštíku.

Po zbytek odpoledne mi Grace ukazovala okolí Twin Waters, kde bydlí. Procházely jsme se poměrně dlouho na to, jaký bylo horko, ale celá ta oblast je moc pěkná. Protéká jí takovej vodní kanál, kterej navazuje na Maroochy River, ale je prej plnej žraloků, kteří při přílivu, ještě jako miminka, vplavou dovnitř, ale tím, že vyrostou, se už nedostanou zpátky. Což je docela děsivý, a je záhodno se tam raději nekoupat. Každpádně ten kanál při obou březích obléhají krásný vily, kde by mi asi bydlet nevadilo. Vlastně mi to tam hodně připomínalo Orange County v Kalifornii.

A po naší procházce jsme už jenom zůstaly u Grace u bazénu, přičemž ona asi zažívala velký přísun vánoční atmosféry, což já teda úplně nejsem schopná sdílet.

Pro dnešek ukončuji týdenní report a budu se těšit za týden.

Pac a pusu,

Aňa