Ještě víc prázdnin... #Týden12

Prázdniny! To je, oč tu běží.

Ahoj všichni a vítejte u dalšího článku. Dneska to bude o mých prvních australských prázdninách. Teda pokud to můžou být ještě víc prázdniny než doteďka. Upřímně vůbec nevím, kde začít. Můj původní plán byl si pořádně odpočnout, trávit většinu času na pláži, číst si knížku, být s kamarády, surfovat a občas vyjet na nějakej výlet. Ale na druhou stranu jsem si řekla, „jsi tu přece jenom jednou, tak je potřeba toho zažít a vidět, co nejvíc“. Takže z klidných sedmnácti dnů se nakonec vyklubalo denní vstávání kolem šestý s návraty domů nejdřív na večeři.

Prázdniny začaly už víkendem a hnedka v sobotu jsem měla budík na 4:30, protože v půl šestý už jsme seděly v autobusu, a následně vlakem jsme se vydaly do Gold Coastu. Tím my tentokrát myslím jenom sebe s Mayou, protože jsme tenhle den pojaly jako poslední sesterský den předtím, než se Maya odebere na svoje výlety a pak už odletí. Náš prvotní cíl bylo vidět kavárnu z Disney Channel seriálu H2O Stačí přidat vodu. Jenže to se úplně nevydařilo, a ačkoliv jsme našly tu budovu, kde to původně bylo, kafe Vám tam dneska úplně neudělaj. Takže to bylo po pěti hodinách na cestě docela nemilé zjištění. No ale nakonec nám nezbylo než udělat skutečně dospělý krok, přijmout fakt, že se něco nepovedlo, a užít si zbytek dnes na maximum. A to se nám vlastně fakt povedlo. Prošly jsme si nejen předlidněný Surfers Paradise a Main Beach, ale díky lokaci, kam jsme se dostaly vrámci hledání Rikky’s Café, jsme poznaly i úplně nová místa. Na oběd jsem nám vybrala roztomilou kavárnu lomeno bistro a po tom, co jsme se najedly a usadily na pláži, jsme si na nějakej počáteční neúspěch už ani nevzpomněly.

V neděli ráno jsem vyrazila na svoje první skutečně ranní surfování. A na jednu stranu z toho mám ten nejlepší surfařskej zážitek, jak jsem popisovala už v minulým článku v kapitole o surfování. Na druhou stranu zrovna ten den byly vlny úplně obří, takže jsem to hlavně ze začátku trochu protrpěla a doteď mi to připomíná nemálo modřin po celým těle. Ale závěrečný pocit byl úplně úžasnej. Pak jsem se stavila doma a hnedka jsem zase utíkala na sraz s ostatníma, protože jsme společně jely na pláž do Mudjimby. Tam jsem měla aspoň trochu tý plánovaný pohody, kdy jsme se koupaly v moři, ležely na pláži a jenom si povídaly. K večeru se dost ochladilo, takže jsme trochu promrzly. Ale naštěstí mě pak na rozlučkový večeři s Julianem zahřál ramen, kterej jsem si dala už podruhý, jak byl dobrej.

V pondělí si můj budík úplně neodpočnul, protože mě čekal další výlet – a to tentokrát do Brisbane. V Brisbane jsem sice už byla na začátku, ale teďka poprvé bez Helen a zároveň jsem měla mnohem víc času. A bylo to naprosto úžasný. Brisbane jako město se mi jednak moc líbí – přesto, že mě víc lidí připravovalo na to, že to tam není nic moc – a přijde mi super, že se dá relativně všechno projít za jeden den. Všechny důležitý věci jsou si totiž hodně blízko a v dochozí vzdálenosti. Takže pokud budete někdy v okolí, rozhodně to za denní návštěvu stojí.

Naší první zastávkou byl South Bank. To je takový místo na druhý straně řeky, jenž bylo vybudováno pro Expo 88, konající se v Brisbane. Ale doteďka je to tam moc pěkný, moderní a hlavním cílem, kterej se fakt povedl, bylo spojit město s přírodou. Takže tam najdete plno stromů, zeleně, všemožnejch kytek, roztomilý kavárničky, prostranství na víkendový trhy, ale třeba i ruský kolo nebo buddhistickej chrám. A uprostřed toho všeho je obří bazén/koupaliště/laguna, což je úplně veřejný, zdarma a takový místo, kam Brisbaňané můžou utéct z ruchu mrakodrapů a v létě se na chvíli zchladit.

Já, protože mám v oblibě vidět jakýkoliv město shora, jsem využila toho ruskýho kola, díky čemuž se teďka daleko líp orientuju a mám přehled, kde, co je.

Kolem poledne jsme se zpátky přes most přesunuly do botanických zahrad, kde jsme poseděly a z našich zásob se napiknikovaly. Zahrady byly taky moc pěkný a připomínaly skoro newyorský Central Park – teda aspoň mě, možná proto, že jsem v něm nikdy nebyla.

Vzhledem k tomu, že to byl holčičí výlet a dostaly jsme se po čase do pořádnýho velkoměsta, jsme nemohly oželet nákupy na Queen Street. Ale z čeho jsem měla fakt velikou radost, byl roztomilej stylovej sekáč, kterej jsme tam s Arianou objevily. Potom jsme ještě jako správný turistky vyšplhaly na Brisbane City Hall, kde jsme chtěly jít na prohlídku věži, ale zjistily jsme, že je sice zdarma, ale musí se zabookovat pár hodin předem, což jsme už bohužel nestihly.

Já jsem měla jet do Brisabne původně až ve středu s klukama, s kterýma chodím surfovat, ale nakonec jsme to musela zrušit, což mě dost mrzelo, ale nakonec jsem si to s holkama skvěle užila. Taky nám ten den krásně vyšlo počasí, bylo docela vedro, sluníčko a modrý nebe.

V úterý tady zpátky na Sunshine Coastu naopak začla taková podivná studená fronta, která nás vlastně ještě neopustila a stále se drží. Vyrazili jsme na Currumundi Lake, což je velký, moc pěkný jezero, skoro až evropského typu. Akorát s tím rozdílem, že se ocitá v těsné vzdálenosti od oceánu, od kterého ho dělí jenom takovej písčitej vrcholek. Takže sice máte pocit, že jste u normálního jezera, ale zároveň slyšíte, že asi padesát metrů za vámi hučí oceán a naráží vlny. My jsme tam přes oběd grilovali a já poprvé okusila pravé australské klokaní maso – akorát bych asi teda upřímně rozdíl od hovězího jen tak nepoznala… Takže dobrý zkusit, ale nijak na větvi z toho nejsem. – Ale můžu se tu ještě podělit o příhodu, co se mi tam stala. Přidali se k nám tři kluci, který já jsem doposud neznala, jeden Ital, Brazilec a jeden Švýcar. A když se mě ptali, odkud jsem já, tenhle kluk ze Švýcarska, což je mimochodem země ještě menší než Česko, vůbec netušil, že něco jako Česká republika nebo Praha existuje. Já si prvně myslela, že si dělá srandu, ale bohužel opravdu nedělal a když se zeptal, jestli tam máme vlastní abecedu jako v Japonsku nebo Rusku, jsem se cítila už fakt dotčeně.

A odpoledne jsem ještě stihla jít surfovat. Byla mi sice docela zima, ale vlny se zas aspoň nepatrně zmenšily a spolu s tím i můj strach, a naopak moje sebevědomí zase trošku vzrostlo.

Středeční ráno jsem začala na bazénu, kde mě uchvátil aqua aerobic, kterej mě fakt hodně láká a myslím, že nakonec i přes fakt, že věkový průměr všech cvičenkyň je tak šedesát, se aspoň na jednu hodinu taky přihlásim. Po plavču jsem s ostatníma jela na místo takzvané Point Arkwright, což je taková vyhlídka, pod kterou jsou úplně nádherný a úplně prázdný pláže a útesy. Prázdný jsou proto, že nejsou zrovna jednoduše dostupný a dostat se k nim trvá aspoň tak hodinu chůzí právě po těch útesech. Ale na druhou stranu po tý cestě máte velkou šanci vidět želvy, žraloky, velryby nebo cokoli by Vás ještě napadlo. My jsme bohužel podstupovaly tuhle vycházku, když byly docela vlny spolu s přílivem, takže já jsem neviděla nic kromě krabů jednak kvůli tomu a zároveň kvůli soustředění se na ne zrovna jednoduchý terén. Nám všem doslova umíraly chodidla bolestí, přičemž Annika, Australanka a správná beach girl, jak se patří, si tam pobíhala ze strany na stranu. Sice jsem teda neviděla žádný želvy, ale stálo to za to. Protože to místo samo o sobě bylo fakt úplně nádherný, a i ta cesta se zdála být jak z nějakýho filmu.

Večer jsem přespávala u Ariany, která bydlí společně ještě s Harukou, z Japonska v rodině Maddy, což je Australanka taky v našem věku. Nebyla bych to já, abych nevymyslela, že budeme společně vařit. A vzhledem k tomu, že Ariana je Italka a mě tady všechno italský jídlo extrémně chybí, jsme se rozhodly pro Carbonara a Chocolate Salami. K tomu Helen ještě upekla cheesecake, kterej mi sbalila s sebou, protože Maddyina máma podle Helen neumí vařit. Takže celej večer byl ve znamení hlavně jídla, což je ovšem upřímně ten nejlepší možný scénář. Po tom, co jsme snědly všechno, na co jsme přišly, jsme shlédly dva romantický filmy, takže girls night jak vyšitá.

Ve čtvrtek nás Helen všechny tři – mě, Arianu a Haruku – vzala na jahodový pole, kam jela na výlet se všema dětma, o který se stará. Jahodová sezóna je teda skoro u konce, ale všecky ty obrovský záhony byly pořád jahodama úplně obsypaný. Zatímco Helen si rozložila svůj tábor u dětskýho hřiště, my jsme vyfasovaly krabičky a vydaly se na sběr. Celý to místo bylo moc hezký, všude bylo plno stromů a působilo to takovým venkovským klidným dojmem. V rámci naší procházky a obhlídky jsme narazily na takovou farmu, kde chovali koně. My s Arianou jsme z toho byly úplně nadšený – a ne proto, že bychom ani jedna nějak zbožňovala koně – ale fakt to mělo takovou hrozně hezkou, uvolněnou atmosféru, která v nás obou vyvolala plno vzpomínek a jenom jsme si vlastně vyprávěly o různejch našich prázdninách u babičky, když jsme byly menší. Haruka na nás koukala napůl s úžasem a napůl s podivem.

Když jsem se pak vrátila odpoledne domů, dost na mě dopadla únava za celej týden, takže jsem se pak šla jenom projít k řece, dala si kafe a konečně napsala pohledy. A večer mě Helen normálně vzala ven na večeři! Šly jsme do fakt hezký thajský restaurace, kam jsme přišly obě ve sportovním, což nebyl zrovna ten správně zvolený dresscode. Ale to nás nijak nerozhodilo a jídlo jsme si užily, jako by se nechumelilo.

V pátek byl ve znamení loučení se s Julianem a Johannou, kteří oba dva už odlítali zpátky domů do Německa. S Julianem jsem se potkala dopoledne na pláži, kde jsme šli naposled společně surfovat. A odpoledne jsem jela za Johannou do Twin Waters. Přesto, že vím, jak ten čas tady utíká tak stokrát rychleji, než je normální, pořád nějak nemůžu uvěřit, že někteří moji kamarádi už prostě odjeli a jsou zpátky doma ve svých „starých“ životech. Ale poslední den s Johannou byl skvělej. Možná i proto, že nemám pocit, že se musíme loučit nějka na dlouho a v Evropě se můžeme dost jednoduše brzo potkat. Po mojí oblíbený cestě po pláži z Mudjimba do Twin Waters, jsme konečně využily možnosti půjčit si kajakyv resortu, kde Johanna bydlí. Sice bych soutěž v kormidlování, stylu ani rychlosti asi v kajakování nevyhrála, ale byla to sranda. Na cestě zpátky od jezera jsme potkaly znovu klokaní rodinku. Jako už jsem na to rozhodně zvyklá víc, ale pořád mě to nepřestává ohromovat, že se Vám prostě před terasou pasou kokani. A večer jsme zakončily grilováním i s Johanninou host mum.

No a na celý víkend jsem vyrazila spolu s Bárou znovu do Gold Coastu. Tentokrát jsme se vyhnuly všem turistickým atrakcím a místům v Gold Coastu fakt velkým obloukem. Bydlely jsme v předměstí Coolangatta, kde to je od Surfers Paradise docela odlehlý a o to je to tam hezčí. Je to na úplných hranicích Queenslandu a New South Walesu. V sobotu jsme se byly při obědě koukat na AFL Grand Final přenos. Vybraly jsme si Sydney Giants, kteří se do finále dostali úplně poprvé, což nám přišlo sympatický, ale asi jsme nefandily dost a bohužel náš tým prohrál 25:114. Ale vzhledem k tomu, že ani nemám páru o tom, jak se to hraje, to asi přežiju. Na západ Slunce jsme se usadily na pláži, kterou jsme měly přímo před domem a bylo to fakt krásný. No a na večer jsme si sice udělaly rychlý výlet do centra Gold Coastu, ale díky tomu, že Bára má auto- což mi mimochodem došlo, jak je tady geniální a dost nezbytná věc-, jsme si jenom vyzvedly meat pies, takže jsem konečně ochutnala další australskou specialitu a vrátily se zpátky do našeho děsně roztomilýho bytečku. Bydlely jsme v AirB&B ubytování u takový mladý boho zřejmě veganky a surfařky, která si vyrábí i domácí kombuchu a ve sprše má nalepenej návod na rituál pro šťastný život. Ale bylo to tam fakt krásný, všude kytky v roztomilejch květináčích, mušličky a lapače snů.

V neděli po snídani v další stylový kavárničce kousek odkud jsme bydlely, jsme se prošly po Coolangatta, viděli všechny možný pláže a pak už jsme vyjely vzhůru do hor. Vybraly jsme si Springbrook národní park, kde jsme podnikly dva výšlapy k různým vodopádům. Poprvé jsme tady byla v opravdových horách a na aspoň menší tůře. Sice tyhle hory jsou ve srovnáním s evropskýma trošku jiný, spíš je to taková džungle, ale i tak to byl les a bylo to moc pěkný. Mezi jedněma a druhýma vodopádama jsme si udělaly piknik a i přesto, že se pak dost ochladilo, jsme se pod těma druhýma nakonec i vykoupaly. Já sama bych tam asi nevlezla a taky jsem odtamtud pak taky pěkně rychle vysprintila zase na břeh, ale byl to další super zážitek a moc jsem si to užila. Ještě jsme se stavily na poslední vyhlídku na západ Slunce, kterej jsme teda úplně bohužel neviděly, protože jsme si vybraly na západ špatnou stranu hory, ale výhled byl hezkej.

To by bylo z mého prvního prázdninového týdne všechno. Sice se mi ten plán s odpočinkem až tak nevydařil, ale místo toho mám obrovský množství zážitků a zase o něco víc proškrtanej seznam věcí a míst, který tady chci dělat nebo vidět.

Tak zase za týden…

Pac a pusu,

AŇA