Hurá do přírody #Týden13

Tákže! Tenhle můj záměr publikovat každý týden je občas někdy trošku složitější uskutečnit, co Vám budu povídat… Ale jsem tu zas a doufám, že si užijete povídání o mých neplechách (ne, dělám si srandu, byste se divili, jaká jsem tu hodná holka).

A o čem to dneska bude? Druhý týden prázdnin přece!

Po víkendu v Gold Coastu jsem se rozhodla hnedka v pondělí brzo ráno navázat na moje objevování australské přírody a vyrazily jsme s Arianou k Buderim Waterfalls. A já jsem suverénně zavelela, že tam dojdem pěšky. No, chápu, že Vám to asi nepřijde úplně divný nebo zábavný, což je velká škoda. Protože kdybyste věděli, kde Buderim Falls jsou, a jak se tam dá dostat, asi byste se mi vysmáli… Každopádně po našem ranním asi tříhodinovým hajku, jsme se tam fakt i přes Buderim Hill vyškrábaly. Ariana mě málem zabila, a i přes svou obvyklou opatrnost (ze začátku ani nechtěla jít po silnici), nakonec stopovala projíždějící auta. Mimochodem věc, která mě po víkendu s Bárou, která auto má, štvala nejvíc, je, že nám navigace říkala, že my pěšky půjdem asi hodinu do kopce, ale autem bychom dam dojely za čtyři minuty…

No, ale jak už jsem říkala, nakonec vše dobře dopadlo, dostaly jsme se, kam jsme měly a mohly se kochat dalším džunglo-lesem. Vykoupaly jsme se pod vodopádem, popiknikovaly tam, a pak jsme se rozhodly strávit zbytek dny na pláži. Takže jsme se rozvalily tentokrát na pláži u řeky, ve který byl ovšem poměrně neplánovaný proud. Šla jsem si zaplavat, což mi šlo nějak podezřele rychle jednoduše, a když jsem se rozhodla, že se vrátím, najednou jsem se nepohla z místa. Spíš jsem teda odplavávala pořád dál na opačnou stranu. Tak jsem fakt zkusila zabrat úplně naplno, ale zjistila jsem, že to asi fakt fungovat nebude, v čemž mě utvrdil i přihlížející děda, kterej mi sice pochválil moje nasazení, ale bohužel jsem přeci jen musela vylézt a vrátit se pěšky…

V úterý ráno jsem se odebrala na svůj tradiční běh, přičemž bylo pořád dost teplo a vypadalo to na další slunečný den. Ale jakmile jsem se vrátila, se spustil takovej liják, že jsem na to fakt koukala s otevřenou pusou. A to mi trochu zkazilo plány a přinutilo zůstat celý dopoledne doma s Helen a její školkou. Při čemž se na mě z vážně nevysvětlitelnýho důvodu naštval jeden kluk, o kterýho se Helen stará. Obvykle jsme s Williamem obrovský kamarádi, obzvlášť když s ním dělám high jump, a jako troufám si říct, že mě má fakt rád. Ale úplně z nenadání mu přeskočilo, a dokonce se to dostalo do takové fáze, že roztrhal můj portrét, kterej předtím nakreslil. Nebudu zastírat, že jsem z toho byla dost nesvá, ale abych Vás všechny uklidnila, už jsme zase parťáci, jako by se nic nestalo. Helen mi teda pak vysvětlila, že je to u něj normální, ale v tu chvíli jsem o sobě teda začla pořádně pochybovat…

A po tom, co jsem se vzpamatovala z tohoto dramatu, mě Helen ve stále neutichajícím dešti odvezla k Alexe domů, kde jsem zůstávala přes noc. Vzhledem k tomu, že bylo venku hnusně, nám nezbývalo, co jiného, než něco vařit nebo péct. Takže jsme pekly cup cakes, koukaly na filmy, povečeřely s Alexinou děsně milou host rodinou, a i přes nevlídné počasí a můj psychický otřes, to bylo moc fajn.

A tahle moc fajn Alexina host rodina nás pak ve středu vzala do Maleny, abychom viděly víc hor, (pra)lesa a zelený přírody. Tenhle mix lesa s džunglí mě hrozně fascinuje. Na jednu stranu jste prostě v horách, ale zároveň jsou všude palmy, možnost vykukující koaly, klokana nebo obřího hada.

A po tom, co jsme se vrátili a k obědu měli udělej-si-sám pečivo, zeleninu a sýr, což je pro mě už naprostá rarita a byla jsem z toho úplně nadšená, jsme s Alexou strávily zbytek dne na jedný z mých oblíbených pláží v Mudjimbě.

Ve čtvrtek konečně skončila ta studená fronta, kterou přinesl ten šílenej déšť, což znamenalo, že jsem hnedka vyrazila surfovat. Po dlouhý době jsem se taky potkala zase s mýma surfovacíma parťákama, který jsem přes prázdniny moc neviděla. Sice stále nejsem (a přiznejme si, že se k tomu ani neblížím) stoprocentní profík, ale konečně byly podmínky, ve kterých se cítím dobře. Protože, už jsem o tom asi mluvila někdy dřív, ale s mýma rostoucíma zkušenostma se surfováním se extrémně zvyšuje můj strach nebo spíš respekt z oceánu a vln. To, jakou mají totiž sílu, jsem si do tý doby neuměla ani představit, ale teďka si už fakt docela rozmýšlím, jestli mi stojí za to, do tý vody lézt.

Každopádně Právě ve čtvrtek byly vlny hezky čistý, ne nijak obrovský a s dobrým pocitem jsem si to dost užila.

V pátek jsme zase s Alexou jely na výlet do Caloundry. To je další část/městečko na Sunshine Coastu, takže další položka z mýho seznamu míst odškrtnuta. Centrem Caloundry vede moc roztomilá dlouhá ulička, kterou jsme prošly, našly mojí oblíbenou květinovou stěnu a hnedka vedle ní děsně pěknou růžovou kavárnu, kde mají skvělý kafe, ale all greens juice už taková hitparáda nebyl…to jen, kdybyste se tam třeba někdo v blízké budoucnosti chystal, že. A pak jsme obhlídly místní pláže a zakempily to v takový odlehlý kamenitý části, kde nikdo nebyl a my jenom mohly pozorovat surfaře (ikdyž upřímně zas tak jim to teda taky nešlo…). Zrovna se v Caloundře konal hudební festival, kterej sice vypadal dobře, ale zněl asi dost stejně z hnedka sousední pláže, jako zevnitř, kam stál vstup asi 120 dolarů. A poslední naší zastávkou byla Moffat Beach, kde jsme sledovaly nejen západ Slunce, ale já hlavně všechny pejsky, který tam lidi venčili. Mami, tati, prosím pošlete sem Cassie, abych se s ní mohla takhle taky aspoň jednou procházet, a ne jenom smutně pozorovat všechny tyhle veselý páníčky.

Další den jsme s Arianou chtěly jet do Maroochy Wetlands, kde teda upřímně vodu viděli naposled tak možná vloni. Ale Helen, se kterou jsme teďka obrovský kamarádky a koukáme spolu až na dva filmy za večer (ano, ta ženská mě úplně mění k nepoznání, ale nejásejme příliš, protože většina filmů jsou romantický komedie, což mně sice naprosto vyhovuje, ale mezery ve filmovém vzdělání mi to asi nezaplní) se rozhodla, že nás tam odveze, chápejte tak, že se k nám přidá. Takže jsme strávily dopolední procházku na dalším zeleném místě. Podle výletů, který jsem za poslední dobu naplánovala je možná už trochu vidět, že mi ta zelená evropská příroda dost chybí. Ale opět to tam bylo fakt pěkný. A pak nás Helen vzala nejen na neplánovanou projížďku po australském venkově, ale i ještě více neplánovanou návštěvu Ginger Factory. Nenechte se mýlit, vážně jde o zázvorovou továrnu a i přesto, že to zní trochu neobvykle, to tam bylo taky moc hezký.

A večer, protože jsme měly přebytek čokoládového dortu, Helen navrhla, že můžu na večeři pozvat svoje kamarádky, u kterých jsem o těch prázdninách přespávala. Holky byly (i když Arianu už by to překvapovat fakt nemělo) z Helen celý paf, což je věc, která mě strašně baví na každým, kdo Helen potká poprvé. Protože Helen prostě holt vypadá, že Vás nesnáší a že je celou dobu naštvaná, ačkoliv to tomu tak třeba není. No ale nedá se svítit, tímhle si musí každý nový návštěvník projít, a po prvotním šoku, jsme povečeřely, snědly hlavně ten dort a pak se ještě koukaly na (pozor!) další film.

V neděli ráno mě Silvija pozvala, abych s ní šla lézt na stěnu. I když je to něco, co by mě asi jen tak samotnou tady nenapadlo, jsem si řekla, proč ne… A bylo to skvělý! Sice nám to ani jedný nijak zářně nešlo, ale byla to fakt sranda a skoro tři hodiny nám utekly jak voda. Skončily jsme pak už jenom proto, že už nás tak bolely ruce, že jsme skoro ani neodemkly karabinu.

A odpoledne jsem znovu utíkala do oceánu, protože bylo zase krásný počasí, a i vlny představovaly příznivé podmínky. Jak jsem byla zabrána do surfování, mi vůbec nedošlo, kolik je hodin, a že jestli nechci táhnout hodinu domů surf i neopren, měla bych to vrátit do obchodu, než tam zavřou. Ale přesně to jsem už nestihla. Díky bohu za nejhodnějšího pána, kterej už mě moc dobře zná a ví, že jsem neschopná. Protože tenhle pán tam na mě celou dobu čekal, aby mi dal klíč, místo toho, aby jel dávno domů.

Královniny narozeniny! Který nejsou královniny narozeniny, ale v Austrálii slaví z nějakýho důvodu tenhle státní svátek jindy. A dokonce Queensland je i slavil ještě někdy úplně jindy, ale pak někdo usoudil, že v ten čas už měli moc volna, a přesunul to na sedmého října. Ale jakkoliv je to divný, mně se díky tomu prodloužily prázdniny, takže já královniny narozeniny oslavovala zvesela. A jak jinak zakončit australské prázdniny než dne na pláži. Tentokrát jsme vybraly Coolum Beach, a tím my, myslím teďka holky, který se vrátily konečně z East Coast Tour a mohly jsme se zase vidět. Takže jsme celej den povídaly o tom, co jsme za celou dobu dělaly, při čemž jsem se dozvěděla o potápění na Velkým Bariérovým Útesu, ale i žábě, která se jim objevila v záchodě…

A večer, když jsem přišla domů, jsme se zase po dvou týdnech setkaly s Mayou!... Ale o tom se rozpovídám zase až příště…

Tohle teda bylo mých sedmnáct dní prvních australských prázdnin ve dvou článcích.

Tak zase brzy, za týden.

Aňa