Golden kid na Zlatém pobřeží #Týden6

Ahoj všichni!

Nechápu, že už zase sepisuju další týden, protože mám pocit, že jsem poslední článek vydala snad tak před hodinou. K tomu bych chtěla na začátek ještě poděkovat všem, kdo mi k tomu napsali povzbudivé zprávy k mojí srandovní příhodě s peněženkou.

Ve středu ráno jsme s Mayou učinily velké rozhodnutí – zažít východ Slunce na pláži!

Vyžadovalo to poměrně hodně odhodlávání a úplně se nám do toho nechtělo. Každopádně jsme se hecly, nařídily si celou řadu budíků – protože v tuhle denní dobu jeden skutečně nestačí – a nakonec jsme se v pět ráno vyhrabaly z postele a ve tmě jako v pytli vyrazily směrem na pláž.

Bohužel autobusy v tomto kraji takhle z rána evidentně nikdo nepotřebuje, takže nás nejdřív čekala hodinová procházka, než jsme se k tý pláži vůbec dostaly. Maya se nějak zázračně dokázala probudit ještě, než jsme vyšly, což mně se ovšem úplně nepovedlo, takže jsem zakuklená do svojí péřovkový kapuce za ní trochu nevrle klopýtala. Ale postupně začala stoupat míra viditelnosti a s tím i moje odhodlání a nadšení.

Všechno jsme měly perfektně vypočítaný, takže jsme došly na pláž krásně včas. Ve školních uniformách jsme se usadily do písku a v 6:17 napjatě očekávaly, jestli i dnes Slunce vyjde.

A představte si, že vyšlo!

Sice rozhodně nebylo nebíčko jako vymetený a mraků bylo požehnaně, ale to tomu právě dodávalo určitou dramatičnost. A bylo to krásný! Asi nikdy jsem předtím takhle zaujatě východ Slunce nesledovala a určitě ne na pláži v Austrálii. Takže jsem byla fakt nadšená a nelitovala nakonec ani jediný minuty, o kterou jsem ten den ochudila svůj spánek.

Pak jsme se vydaly ještě na procházku po pláži, při čemž jsme potkávaly už plno lidí, kteří při pohledu na naše uniformy ještě zesílili ve svých pozdravech, úsměvech a přání hezkýho školního dne.

Asi ve čtvrt na osm jsme si vybraly místo na snídani, kterou jsme si připravily už večer před – mimochodem to bylo úplně první celý jídlo, který jsem si tady mohla připravit sama a myslím, že jste v životě neviděli nikoho takhle nadšeně krájet mrkev jako mě s Mayou. U snídaně jsme závistivě sledovaly surfaře, který se na pláži v podstatě narodili a podle toho to taky vypadalo.

No a po snídani jsme se vydaly rovnou do školy, kam když jsme v půl devátý došly, jsme už měly nachozeno přes deset kilometrů.

Ačkoliv jsem si zpočátku ještě v postýlce nebyla úplně jistá, jestli se mi chce něco takovýho podstupovat, tak to bylo skvělý a další položka z mýho seznamu – co chci v Austrálii stihnout – je odškrtnuta!

A na středu večer jsme ještě s holkama (Arianou – IT, Harukou – JAP a Maddy – AUS), který všechny bydlí v jedný rodině, domluvily, že půjdeme na společný grilování na pláži.

Helen udělala plno dobrýho jídla a na závěr skvělej cheesecake. A Judy – máma těch holek – zase přinesla věci, který mi s Mayou u Helen vůbec nemáme, jako třeba chleba (kterej jsme teda nakonec nikdo nejdl, škoda) a nějaký klobásky. I tak to bylo miloučké a po tom, co jsme se napáply, jsme s holkama obsadily dětský hřiště.

Z čehož Helen málem klepla pepka, když nás viděla, jak se se točíme na kolotoči, houpem na koníčkovi. A na závěr, když jsem pak vylezla na takovou tu provazovou pyramidu a začla jsem jí mávat, trochu jsem se bála, že zavolá Brendě, že to, co dělám je extreme high risk activity.

Ve čtvrtek jsem strávila skoro celej den na pláži, protože KONEČNĚ byly vlny a v rámci dne volna jsem měla i plno času surfovat. Pokud si pamatujete, jak jsem sistěžovala, že přesně po koupi mého vlastního surfu započala doba bez jakýchkoliv vln, radostně oznamuji, že jsme ji překonali a já můžu začít opět rozvíjet svůj surfařský um. A přesto, že bych si to hrozně přála, tak představa, že nějak brázdim vlny, je stále hoodně daleko od pravdy, ale díky tomu správnýmu surfu, už mám konečně pocit, že se zlepšuju, pomalu dohánim všechny mý německý spolu-surfaře a aspoň už si obvykle stoupnu! A večer jsem po pláži a surfování byla venku se Zoe – AUS.

Podělím se tady s Vámi o surfovací zážitek, který se mi přihodil při páteční lekci.

Rozhodla jsem se, že už jsem pokročila na tu úroveň, kdy se nebudu jenom nudně vozit na pěně a na frajerku půjdu s ostatníma klukama chytat velký nezlomený vlny.

Zrovna ten den totiž byly vlny dost velký, bylo zataženo a foukal docela dost vítr. Ale dobrý, dobrý odpádlovali jsme až za ty lámající se vlny, takže docela daleko od břehu a zkoušeli, co dokážem. Samozřejmě, že většina mých pokusů skončila přepadnutím přes surf nebo smetením pod vlnu, ale byla to sranda a aspoň jsem se učila něco novýho. Byl pořádnej proud, takže pak bylo docela težký se zase vrátit zpátky, ale stále jsem se nevzdávala.

No a pak jsem si vybrala jednu vlnu, kterou jsme se rozhodla sjet. A protože prostě nepoznám, jak velká bude, když se ještě nezlomila, tak jsem začla pádlovat a snažila jsem se jí chytit a naskočit na prkno. Jenže tohle nebyla vlna úplně pro mě, protože se proměnila v úplnou tsunami, která mě samozřejmě úplně rozmetala tak, že jsem udělala podle mě tak deset salt, což s tím velkým surfem přivázaným k noze, nebylo zrovna nejpříjemnější a po tom, co jsem se konečně vynořila, jsem byla hodně ráda, že vůbec žiju.

Ne, nebojte babi a mami, jsem úplně v pohodě a možná to zní až moc dramaticky, takže prosím klid. Akorát mě to pak ještě odfouklo do místa, kterýmu se říká rip a trvalo mi tak deset minut, než jsem se odtamtud vůbec vymotala a stoupla si na dno.

Učitel, kterej nás pozoroval, mi pak řekl, že to byla asi největší vlna, kterou za poslední dobu viděl, a že mě musí pochválit aspoň za to, že se nebojím. No teďka už možná trochu jo… Ale nebojte se nic, fakt jsem celá a zas takový drama to nebylo.

V sobotu ráno jsem jela na výlet do Gold Coastu.

Geografické okénko – Sunshine Coast, kde bydlim já, je pobřeží severně od Brisbane a Gold Coast je naopak pobřeží od Brisbane na jih) -. Akorát Gold Coast ve svým centru je i docela velký město, kde celoročně žije přes půl milionu obyvatel a s turistama až tak dva miliony. Mimochodem pro Disney Channel fanoušky- (, kterými pokud nejste, tak nevím, kde se stala chyba…) Gold Coast je místo, kde se natáčelo H2O Stačí přidat vodu. -

Cesta trvala asi dvě a čtvrt hodiny a naší první zastávkou byl národní park Burleig Heads. Pokud si pamatujete z minulých článků Noosa National Park, kterej je naopak na Sunshine Coastu, tak tohle je tomu hodně, hodně podobný. Tam jsme šli na takovou okružní procházku, což bylo fakt krásný! Vzhledem k tomu, že Noosa je zatím asi moje nejoblíbenější místo tady vůbec, tak jsem byla fakt podobně unešená.

Až do té doby, než všichni zašli najednou šplhat do kopce mimo stezku a vypadat děsně rozrušeně nebo nadšeně. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co se děje, až potom mi bylo vysvětleno, že tam je had.

No takhle – byl fakt obří, fakt takovej ten had, kterýho jsem zatím viděla díkybohu snad jenom někde v zologický – ale zas na druhou stranu, vůbec se nehýbal, byl zalezlej někde ve stráni, kde bych ho já sama v životě nenašla, a hlavně byl takovej šedo-hnědo-černej, že mi trvalo, než jsem ho konečně vůbec rozpoznala.

Takže abych tento ryze australský zážitek shrnula, hodně silně doufám, že tímto jsem si veškerý svoje zážitky s hady splnila, ale uznejme, že to bylo vlastně hodně v pohodě.

Dalším bodem programu byl výhled na celej Gold Coast z mrakodrapu Q1 Tower. Podle různejch oznamovacích tabulí jsem tam nabyla dojmu, že je to snad šestá nejvyšší budova na světě, ale, když jsem to pak hledala, tak to tak úplně nevypadá, takže zůstaňme u toho, že je prostě vysoká. (A bohužel víc vzdělávací už tenhle článek asi nebude.) Každopádně to bylo taky fakt hezký, a hlavně já pokaždý fakt děsně ráda vidím město takhle ze shora, protože pak mám pocit, že mu daleko víc rozumim a následně mám ponětí o tom, kde zrovna jsem.

Pak jsme už vlastně měli volno a čas na to, vidět známý nákupní centrum Pacific Fair, kde ^očekávám potlesk^ jsem si nic nekoupila.

Potom jsme se přesunuli ke hlavní pláži v Gold Coastu, která začíná profláklou bránou s nápisem Surfers Paradise. Takže po řádným vyfocení před tím nápisem, z čehož jsem se pak už málem zvencla, jsme pobyli na tý pláži. Za tmy jsme si ještě prošli hlavni třídu v centru Gold Coastu a večer jsme se už ubírali zpět nahoru k domovu.

A co se týče neděle, byla jsem zase hrát tenis, takže pozor!- myslim, že tady rozhodně zůstávám minimálně do začátku ledna na Australian Open, abych nemarnila svůj nově nabytý talent.-

A zbytek dne jsme už jenom piknikovaly u bazénu a vířivky. Mimochodem tím, že jsem přes oběd byla u Merle, která má ten kurt a bazén, tak jsem po měsíci a půl jedla toast a chleba s máslem (teda chleba rozumějte stále toastový chleba), ale pořád důvod k oslavě, protože takový věci my s Helen nevedem.

A svým toastovým zážitkem bych asi zase tentokrát tento duchaplný článek uzavřela. Moc mě těší, pokud jste dočetli až sem a brzy se zas ohlásím.

Pac a pusu,

Aňa