Dobrodružství začíná! #Týden1

Ahoj všichni! Jestli tohle čtete, tak jsem zvládla nevídané a vážně se mi podařilo založit vlastní stránku.

Vzhledem k tomu, že poměrně hodně lidí se mě ptá, jak se tady v Austrálii mám a zajímá je, jak budu následující půlrok žít, rozhodla jsem se, že bude nejjednodušší založit blog. Pokusím se přidávat příspěvěk jednou týdně (no haha, to uvidíme). Aby ti, koho to bude zajímat, měli představu o tom, jak se mám a co zhruba dělám.

Všechno začalo v neděli večer, kdy jsem v půl desátý večer odlítala z Prahy. Ještě jednou děkujii všem, kdo se přišli rozloučit, nebo napsali či zavolali s přáním šťastné cesty!

Co se týče všech tří letů- nejdřív z Prahy do Dubaje a potom o den později z Dubaje do Brisbane s přestupem v singapuru-, úspěšně se mi podařilo je celý prospat.

V Dubaji jsem měla na přestup skoro celý den. Přistáli jsme v půl šestý ráno a odlet byl až v devět večer. Takže po asi hodinový procházce letištěm- tak pět kilometrů pořád rovně a znovu rovně- na to jsou v Dubaji celkem specialisti- a pasový kontrole jsem se odtamtud konečně vymotala a mohla jsem se vydat do centra.

K tomu se váže moje oblíbená příhoda s panem na informacích, kterej mi poradil, že moře je přímo v obchodním distriktu a že na pláži jsem tak za půl hodiny. No evidentně mu přišlo jako super nápad si ze mě udělat srandu. Takže ranní koupání v moři se nekonalo a místo toho jsem si dala výlet po Dubaji v sedm ráno, v asi čtyřiceti stupních, na místě jenom s rozestavěnýma budovama bez jakýchkoliv lidí.

Ale nakonec jsem zvládla dojít do Dubai Mallu a v devět už jsem se nechávala vyvézt na nejvyšší mrakodrap světa. Výhled z Burj Khalify byl zajímavej. Už tam jsem si uvědomila, že Dubaj nebude zrovna město pro mě, protože něco víc umělýho už snad ani vymyslet nejde.

Každopádně to bylo zajímavý a po tom, co jsem se vrátila znovu na zem, mě vyzvedl Peter.

Peter pochází ze Slovenska, ale v Dubaji žije už skoro dvacet let a pracuje jako masér pro jednoho dubajskýho šejka, přičemž poslední dva roky občas provádí český a slovenský turisty. Musím říct, že celejch pět hodin s Peterem bylo úplně úžasnejch! Jednak měl auto, což ve čtyřiceti stupních a vlhkosti takový, že při vystoupení ven se mi okamžitě zamlžily brýle, byla nezbytnost. Ukázal mi snad všechno, co se dá v Dubaji vidět.

Nejdřív mě provezl starým městem, pak mě vzal na pláž, do muzea lodi Queen Elizabeth II., na oběd u zpívající fontány, ke všem důležitým mrakodrapům, na uměle vystavenej palmovej ostrov, do nejdražších hotelů na světě, k palácům vládnoucích šejků...

Sice samotnou návštěvu Dubaje rozhodně nedoporučuju, protože je to všechno fakt moc, ale když už, tak prohlídka s Peterem je parádní.

No a zbytek času jsem strávila v Dubai Mallu. Pokud hledáte vážně šílený místo, tak tady jste správně. Nejen, že tam najdete úplně každej obchod, co vás napadne, ale taky třeba akvárium, lední hřiště na bruslení, vodpády a spoustu dalšího.

Odtamtud jsem se zase prošla tunelem tak čvrt hodiny pořád rovně, než jsem došla do metra, který mě odvezlo zpátky na letiště.

K následujícím letům toho moc nenapíšu, protože jak jsem už zmínila, tak jsem je fakt všechny celý prospala.

Do Brisbane jsem přiletěla s asi hodinovým zpožděním nějak kolem devátý v úterý večer. Trochu jsem se bála, že už tam na mě teda nikdo nebude čekat, ale naštěstí všechno proběhlo hladce- pasová kontrola, vyzvednutí kufru i imigrační prohlídka- a venku čekal pan řidič, co mě odvezl do Maroochydoru přímo do domu Helen.

Helen je starší dáma, která ubytovává studenty z místní školy už víc než deset let. Má dvě dcery, který teď žijou v Brisbane, a celkem šest vnoučat. Ve všední dny hlídá Helen děti od úplně malých miminek až po děti, který vozí do a ze školy. Takže má tady v domě takovou svojí malou privátní školku, což mě druhý den ráno upřímě trochu překvapilo, protože najednou byly všude děti.

Z prvního setkání s Helen jsem byla trochu rozpačitá, protože ji můj příjezd vzbudil, takže byla rozespalá a nevypadala ze mě úplně nadšeně.

Ale teď po pár dnech můžů říct, že Helen je skvělá! Je vážně hodná a hlavně skvěle vaří. Má moc hezkej dům, kde mám vlastní pokoj s velkou postelí (to a to jídlo jsou dvě nejdůležitější věci!). Jedinej problém je, že je mi tady v domě pořád strašná zima. Takže většinu času trávim ve svojí péřovce.

Mimo Helen tady se mnou bydlí ještě Maya z Německa. Původně tady měla být jenom tři měsíce, ale prodloužila si to o další tři, takže tady do jejího odjezdu v říjnu budem společně. Maya je hrozně milá a jsem strašně ráda, že je tady se mnou. Ze začátku mi pomohla s plno věcma, jako zařídit kartu na autobus, koupit SIMkartu do telefonu, ukázala mi cestu do školy a vytrvale odpovídá na všechny moje nekonečný otázky. V pátek jí bylo patnáct, takže je o dva roky mladší než já, ale i tak si fakt dobře rozumíme.

Vůbec mě docela překvapilo, že všichni Mayiny kamarádi, se kterýma mě seznámila v pátek večer na pláži, což byla její oslava narozenin, jsou všichni mnohem vyspělejší než většina lidí v jejich věku, který znám z Prahy.

Jsem ráda, že už teda znám pár lidí ze školy, hlavně jsou taky všichni hrozně fajn, a že můj strach, že se tu nebudu s nikým bavit, se zmenšuje.

Ale stejně jsem docela zvědavá na lidi, který budou chodit do stejnýho ročníku jako já.

Ze začátku jsem se bála, že první týden, kdy ještě nebudu mít školu a nebudu tady nikoho znát, se budu nudit a nebudu mít, co dělat. Ale ve finále jsem se zatím žádnej den ještě ani nezastavila. Už znám cestu do školy- asi 10 minut pěšky, což je parádní- a na pláž- na tu nejbližší pěšky tak půl hodiny- a pomalu se mi daří prozkoumávat okolí vrámci mých běhů. Helen se mi párkrát snažila autem ukázat, kudy bych mohla chodit běhat, ale pokaždý to bylo už ve tmě, takže jsem z toho já nic nepochopila a jednou se ztratila i sama Helen.

A to je další věc, teď se tady stmívá už po pátý, takže kolem půl šestý už je úplná tma- úplná tma tady znamená fakt tmu, protože veřejný osvětlení není zrovna nejlepší a hlavně není zdaleka všude.

Navíc jsem dneska poprvé vyzkoušela místní plaveckej bazén, ze kterýho jsem úplně nadšená- vstup stojí asi pět dolarů a pak máte neomezeně času ve venkovním bazénu s relativně teplou vodou, dráhu jsem měla sama pro sebe a hlavně lidi, který tam chodí, už od pohledu vypadají jako plavci a vážně tam chodí plavat, což tak v Česku vskutku nefunguje.

V pátek nás Helen vzala do Noosa národního parku- asi půl hodiny cesty autem odsud. Je tam nádherná příroda, všude vysoký stromy, kde jsou obvykle k vidění koaly- což se nám bohužel zatím nepoštěstilo-, a hned vedle cesty pro pěší nebo běžce je oceán, kam lidi ráno chodí surfovat.

Vyjely jsme hned ráno a šly jsme na asi dvouhodinovou procházku. A sice jsem neviděla koalu, ale zato jsme sledovaly delfíny a velryby a na cestě zpátky domů jsme v úplně normálním parku vdiěly celou rodinu klokanů.

Pro Australany už je to jako vidět v parku běhat psy, ale já jsem z toho doteď úplně nadšená!

Jinak, co týče pavouků a hadů, díkybohu musím zaklepat, že zatím jsem neviděla ani jenoho, takže doufám, že to tak i zůstane.

klokanii

V sobotu jsme s Mayou šly na pláž a poprvé jsem se tady koupala v oceánu. Bylo to skvělý! Voda tady i přesto, že je zima, klesne jenom o asi dva stupně, takže se v ní dá pořád úplně v pohodě koupat. Ikdyž na surfování, minimálně pro mě, bude neopren potřeba. Večer tam za námi přijela Helen a šly jsme společně na procházku podél dalších pláží, který na sebe navazujou. Helen sice není schopná při chůzi mluvit, ale zato jí to běhá pěkně rychle, takže jsme jí s Mayou taktak stačily.

A k večeři jsme jely na pláž grilovat. Všude tady na to jsou veřejný grily, kam jenom přinesete jídlo, který si ugrilujete a máte piknik. Když Helen viděla, jak jsem z toho nadšená, tak řekla, že z toho můžem udělat každotýdenní tradici, juchjuch.

Jestli jste to dočetli až sem, tak jste fakt statečný! Uvidíme, jak mi vyjde můj plán psát každý týden, ale kdyžtak vám napíšu aspoň zprávu, nebojte.

Všem posílám pusu!

Aňa